V jeho „domovské“ Ústřední vojenské nemocnici v Praze, kde strávil dětství – oba rodiče v nemocnici pracovali a bydleli hned vedle –, se setkáváme už poněkolikáté, dovolím si tedy otevírat i jiná témata než operace mozku, kterým se věnuje přes čtyřicet let. S panem profesorem budeme tentokrát – pod přísným dohledem dvou jedovatých ještěrů z Arizony, kteří nás pozorují z terária – trochu bilancovat. Samozřejmě s nadsázkou, jinak to s tímto mimořádným společníkem ani nejde.
Cítíte se v sedmdesáti jako moudrý kmet?
Tak to vůbec ne. Cítím se pořád stejně, baví mě stejné věci, pořád rád sportuju, čtu nebo cestuju. Jen to vstávání ráno o trochu víc bolí.
Před třemi lety jste předal vedení kliniky Davidu Netukovi. Jak jste to odcházení z postu šéfa neurochirurgie prožíval?
Přiznávám, že jsem byl po třiadvaceti letech vedení kliniky unavený. Operování mě samozřejmě bavilo a baví dodnes, ale vyčerpávala mě ta administrativa, organizace, všechny ty schůze kolem. Takže jsem kliniku předal a našel si novou zábavu. Během covidového období jsem s několika kolegy z bývalé neuroanatomické komise založil akademii a začali jsme dělat webináře. Dost se to chytlo, na YouTube to má skvělou sledovanost, zvou nás všude po světě, takže tímhle teď dost žiju.
Ale operujete pořád, že?
Jistě, jednou dvakrát týdně operuju, zkontroluju si své pacienty a samozřejmě sleduju, jak se klinika hýbe dál. David (Netuka) se mi směje, že operuju kaštany (pacienty s recidivou, po operaci na jiném pracovišti), což je logické, řadu svých pacientů vídám léta a znám vývoj jejich onemocnění.
