Středa 29. května 2024, svátek má Maxmilián, Maxim
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Magazín

Lekce opulence. Yves Saint Laurent se svým partnerem vytvořili interiéry, které i po 50 letech fascinují

Interiér Château Gabriel v Deauville, jednoho z domů návarháře Yvese Saint Laurenta a jeho obchodního i životního partnera Pierra Bergého, je inspirován dílem italského fifilmového režiséra Luchina Viscontiho. foto: Marianne Haas pro knihu Yves Saint Laurent at Home, Assouline, 2022,

Jejich jména bychom znali, i kdyby se nevtiskli do historie jako pár, co vybudoval módní impérium. Yves Saint Laurent a Pierre Bergé, kteří byli životními i obchodními partnery rovné půlstoletí, za sebou zanechali řadu interiérů. Dodnes inspirují tím, s jakou lehkostí a nezaměnitelným stylem snoubí vřelou atmosféru domova s odborností umělecké galerie.
  12:00

Žijeme v době pohodlné. Od komentované prohlídky domova naší oblíbené celebrity nás pravděpodobně dělí jen pár kliknutí. Ale zatímco díky médiím o interiérovém designu pronikáme do jinak přísně střeženého soukromí hvězd, málokdo z nás ví, že prvními osobnostmi, které taková média pustily do svého obydlí, byli Yves Saint Laurent s Pierrem Bergé.

Ani více než padesát let poté jejich interiéry nepřestávají fascinovat a inspirovat. „Je překvapivé, jak se couturiér, který byl tolik naladěný na svou dobu a rozuměl jí jako nikdo jiný, dovedl obrnit a žít ve svém speciálně vystavěném snu,“ prohlásil o svém partnerovi Pierre Bergé. Není pochyb o tom, že mu s tím pomáhala místa, která obýval – místa dotažená do posledního detailu, dodnes existující svědectví o návrhářově unikátním způsobu myšlení.

Co si vlastně představíte, když zazní jeho jméno? Kdo navštívil pařížské Musée Yves Saint Laurent, sídlící v bývalých prostorách jeho módního domu na Avenue Marceau, ten si možná vybaví některý z vystavených důkazů o jeho nezpochybnitelném talentu. O schopnosti dát na základě nostalgie vzniknout něčemu novému a neokoukanému, neodolatelně smyslnému. Ale ani tomu, kdo se o legendárního návrháře nikdy nezajímal, jeho jméno jistě není cizí. A i pro něj je nejspíš synonymem elegance.

V roce 1983 mu byla věnována výstava v Kostýmním institutu při newyorském Metropolitním muzeu umění. Zosnovala ji Diana Vreeland, bývalá šéfredaktorka americké Vogue, tou dobou konzultantka Institutu. Byla to první sólová show, kterou zde uspořádali dosud žijícímu tvůrci. „Protože je génius,“ vysvětlila Diana v katalogu. „Vybrala jsem ho, protože šestadvacet let drží dámské oblečení na stejně vysoké úrovni. Přes oceány světa ho následují ženy, které vypadají mladě, žijí mladě a jsou mladé, nehledě na věk.“

Střemhlav vzhůru

Celým jménem Yves Mathieu Saint Laurent se narodil 1. srpna 1936 v Oranu, druhém největším městě Alžírska. Už jako dítě vykazoval známky svého největšího daru a prokletí zároveň – extrémní citlivosti. Většinu času byl tichý, ponořený do knih nebo matčiných módních časopisů. A bylo to právě v rodném městě, kde ve třinácti letech zhlédl divadelní inscenaci Molierovy Školy žen. Vášeň pro divadlo byla na světě. Yvese ale víc než cokoliv jiného lákalo tvořit scénu a kostýmy – něco, co ho nikdy tak docela nepustilo. Začal tedy vyrábět vlastní dřevěné divadýlko a postavám z kartonu šil kostýmy z mámina oblečení, které potají rozstříhal…

Paříž navštívil poprvé v šestnácti letech, kdy se zúčastnil soutěže Mezinárodního vlnařského sekretariátu. Nenechte se zmást nepřitažlivým názvem, v porotě zasedl Hubert de Givenchy i Christian Dior. Yves tenkrát obsadil třetí místo v kategorii šatů a přes kontakty otce, který podnikal v pojišťovnictví a podílel se na produkci několika filmů, se setkal s Michelem de Brunhoffem, šéfredaktorem pařížského Vogue.

Ten mu dal své požehnání. Roku 1954 se už mladý tvůrce do Paříže stěhoval. Studoval na prestižní škole Chambre Syndicale de la Couture Parisienne. Téhož roku se do zmíněné soutěže přihlásil znovu. Z více než šesti tisíc anonymních příspěvků získal jak první, tak třetí místo v kategorii šaty. (Mladičký Karl Lagerfeld, to jen tak mimochodem, získal první místo v kategorii kabáty.)

Rok nato prezentoval své návrhy šéfredaktorovi francouzského Vogue znovu. Toho zaskočilo, jak moc je Yvesovo cítění podobné tomu Christiana Diora, oba muže představil a Yves byl ve slavném módním domě okamžitě zaměstnán coby asistent. Nikdo tehdy nemohl tušit, že zanedlouho, ve svých jednadvaceti letech, otěže značky převezme a stane se nejmladším couturiérem světa.
„Nebyla jsem okamžitě přesvědčená,“ přiznala Diana v reakci na jeho první kolekci pro Dior, představenou v lednu 1958. Tehdy byla velkou obdivovatelkou Cristóbala Balenciagy.

„Když do místnosti vešla žena v Balenciagovi, žádná jiná neexistovala.“ I ona si ale uvědomovala, že Yvesova móda lépe odpovídá požadavkům doby. Svou jistou jednoduchostí Dianě připomínal tvorbu Coco Chanel, „která ukázala moderním, emancipovaným ženám, jak se oblékat, a která chápala nové století a jeho měnící se způsob života, jeho ekonomiku i společenské požadavky“. Yves se samozřejmě ukázal být pro Dior výbornou volbou. Nikdy nešlápl vedle, nikdy neztratil na relevanci, a to ani později, kdy vedl vlastní módní dům, který založili s Pierrem v roce 1961, pouhé dva roky po svém seznámení.

Klíč k úspěchu? Snad že ho víc než móda přitahoval styl. Módu, jak sám říkal, měl za jakýsi vitamin stylu. Něco, co ho stimulovalo, ale musel před tím být na pozoru, aby se nepředávkoval. „Hrát si s módou je umění,“ mínil. „Pravidlo číslo jedna: Nespalte si křídla.“ A Yves si hrát uměl. Je to vidět na jeho oděvech a je to patrné i na interiérech, které obýval a kde tvořil.

Dokonalá útočiště

Páru s nimi pomáhal interiérový dekoratér Jacques Grange. Pod jeho taktovkou se jako symfonické skladby rodily opulentní, uměním obložené prostory pařížských domovů včetně zmiňovaného sídla značky, vily Majorelle v Marrákeši i vily Mabrouka v Tangeru, nebo třeba Château Gabriel v Deauville.
„Yves byl eklektický. Zajímal se o umění 19. století stejně jako o orientalismus, ruské lidové umění nebo art deco. O každém období, které ho oslovovalo, chtěl všechno vědět,“ vzpomíná Jacques Grange. „Byl jedním z prvních sběratelů art deca, spolu s Andym Warholem. Já jsem tehdy na něco takového neměl prostředky, a tak jsem to jen fascinovaně sledoval.“

Podle obchodníka s uměním Alaina Tarica není mnoho sběratelů, jakými byli Yves s Pierrem. „Dnes už vám žádné množství peněz nezajistí sbírku takového kalibru. Je to poslední velká kolekce klasických a moderních maleb.“
Proč si vlastně couturiér, slavný svou neochvějnou vizí, vůbec přizval Jacquese jako pomocníka?

Nakladatelství Assouline vydalo výpravnou publikaci o interiérech legendárního...

„Netuším, díky čemu jsme si tak rozuměli,“ vypráví Jacques Grange a dodává, že je pojil stejný vkus a zkrátka jeden měl rád společnost toho druhého. Znali se už od mládí – daleko dřív, než se stali slavnými. O tom, nakolik Jacques pomáhal interiéry zařizovat a nakolik Yves pomohl svému o osm let mladšímu příteli vytříbit talent a udělat si jméno, by se dalo polemizovat. V praxi to většinou vypadalo tak, že s ním Yves probíral své sny, a jakmile dostali od Pierra zelenou, úkolem Jacquese bylo přetavit je v realitu.

Cesty časem

O čem naopak není nutné spekulovat, je role, jakou umění sehrálo v Yvesově módní tvorbě. Koktejlové šaty z roku 1965, jimiž vzdal hold Pietu Mondrianovi, se sebevědomě řadí mezi jeho nejslavnější kreace. Spolu s kolekcí z roku 1979 inspirovanou Pablem Picassem v těsném závěsu. A stejně jako u módy, ani v otázce interiérového designu neváhal brousit do minulosti.

Každá místnost jako by musela vyprávět vlastní příběh, zpravidla luxusní, na hranici marnivosti, zato oslnivě krásný a zcela jedinečný. Když se například s Jacquesem chystali na zařizování Château Gabriel, sledovali filmy od Luchina Viscontiho a četli Hledání ztraceného času, Yvesovo oblíbené dílo od Marcela Prousta. Právě ten se nakonec stal jednotící linkou: Co místnost, to jiná postava. Jedna z ložnic patřila panu Swannovi, další baronu de Charlus, hostinské pokoje přiřadili vévodkyni de Guermantes a jejím přátelům Charlesi Morelovi a madame Verdurin…

Harmonie nebyla něčím, o co by Yves za každou cenu usiloval. U starých budov chápal, že mají svou bohatou historii, a respektoval to, snažil se ducha místa zachovat a jeho příběh dál rozvíjet. Sám pak někdy výsledek označoval za mišmaš, ale jak vidíte na fotografiích, i mišmaš podle Yvese Saint Laurenta měl svůj jasně daný řád a vypovídal mnohé o páru, který ho miloval obývat.
Cílem nebyla striktně ani aktuálnost. Jak vzpomíná spisovatelka Laurence Benaim, Yves s Pierrem při zařizování interiérů kráčeli nepravděpodobnou cestou.

Neměli nejmenší zájem jít s dobou. A tak to také byli oni, kdo po desítkách let znovuobjevili práci designéra Jeana-Michela Franka nebo architektky Eileen Gray a neváhali rozdmýchat kouzlo dekorativního umění dvacátých a třicátých let.

„Živí a mrtví pro ně mluvili tajným jazykem, který je vystavěný na základě stylistických podobností, co se vymykají jakékoliv klasifikaci a odpovídají pouze onomu všeobjímajícímu instinktu pro krásu ve všech jejích aspektech,“ napsala spisovatelka. „Jejich vkus byl založen na všem, pro co měli vášeň, a Jacques Grange sloužil jednak coby interpret, jednak coby scénický ředitel jejich vize. V určitém okamžiku čisté linie ustoupily dusivému hromadění, dál poháněnému jistou melancholií, obsesivním a neutišitelným pátráním po něčem, co na rozdíl od módy neumírá.“

„Myslím, že kreativní lidé reagují na utrpení stejným způsobem, jakým bojují proti smrti,“ mínil couturiér trpící úzkostmi. „Tvorbou iluzí o nesmrtelnosti, které nazýváme uměním.“ A jeho dílo – ať móda, nebo interiéry – jsou toho dobrým důkazem.

Jako hlavní zdroje pro tento článek posloužily nová kniha Yves Saint Laurent at Home (Assouline, 2022) a katalog k výstavě Yves Saint Laurent, která se v Kostýmním institutu newyorského Metropolitního muzea umění konala roku 1983.