Pondělí 15. dubna 2024, svátek má Anastázie
130 let

Lidovky.cz

Magazín

Když kvetou, začíná období dešťů. Čím jsou zvláštní africké baobaby?

V Keni se říkává, že když vykvetou baobaby, přijde záhy období dešťů. V severozápadní Austrálii čekají zas první deště zhruba tři týdny po baobabových poupatech a v Indii věří, že po vyrašení jejich nových listů zbývá do začátku monzunu týden.
  14:00

Z jiného úhlu viděli baobabové pranostiky dávní senegalští domorodci, prohlašovali totiž, že černí umírají, když baobab ztratí listy, zatímco na bělochy přijde řada, až se na něm nové listy zase začnou objevovat. Byl v tom jistě kus pravdy, úmrtnost domorodého obyvatelstva se skutečně zvedala během období sucha, kdy byl nedostatek potravy, naopak u dveří Evropanů klepala smrt častěji za dešťů, kdy se výrazněji šířily horečky.

V tropech Afriky, Austrálie a Indie najdeme devět druhů baobabů (Adansonia), nejvíce jich roste na Madagaskaru. V Africe a Austrálii jsou součástí tamní původní flóry, v Indii se tento strom zabydlel teprve před nějakými 1500 lety. Jenže ono je to stejně skoro jedno, kdekoli baobab vyroste, vzbudí zaslouženou pozornost i úctu.

Obecně se traduje, že nejstarší zvěsti o baobabu přinesli do Evropy Portugalci, kteří se v 15. století vydali k břehům západní Afriky, v 16. a 17. století se na starý kontinent už občas dostávaly i plody tohoto stromu, jeho semenům se tu však moc klíčit nechtělo. Prvním skutečným botanikem, který viděl baobab na přírodním stanovišti, byl až Francouz Michel Adanson – to bylo v polovině 18. století v Senegalu. Zanedlouho poznala baobab i Praha, ve smíchovské botanické zahradě jej určitě pěstovali v roce 1776.

Jenže nejspíš je to ještě trochu jinak, první zprávu o plodech této dřeviny totiž zaslechla jihoevropská Andalusie prostřednictvím arabského geografa al-Bakriho již v 11. století. A věhlasný arabský cestovatel Abú Abdallah ibn Battúta se ve 14. století zmínil rovnou o samotných stromech z území dnešního Mali, které sice neměly ani větve, ani listy, ale i tak skýtaly poutníkovi vlahé útočiště. Už tehdy sloužily jejich duté kmeny jako obří jímky na dešťovou vodu, ostatně tuto funkci plní řada baobabů po celé Africe, na Madagaskaru i v Austrálii dodnes.

Využití kmenů baobabů však bylo v historii ještě daleko pestřejší, byly do nich instalovány třeba také oltáře, v eritrejském Kerenu vysvětili v roce 1881 v baobabu dokonce mariánskou kapli. V jednom australském baobabu byl zas šenk a obchod, v jiném sídlila pošta, jsou známy případy, kdy byly tyto kmeny používány jako skladiště. 

V Zimbabwe si jistý plantážník zřídil v baobabu skvělou koupelnu a v Botswaně i Zambii do některých stromů instalovali splachovací toalety. Ví se bezpečně, že na předměstí angolské Luandy sídlila ve starém baobabu celá zločinecká banda, ovšem stačilo připevnit do otvoru v kmeni pevné mříže, aby se ze stromu rázem stalo nezdolatelné vězení – s tím měli zkušenosti v Nigérii, Tanzanii a Botswaně. 

Baobaby

No a v Indii se na baobabech rovnou věšelo. V některých regionech Afriky do baobabů také pohřbívali mrtvé, především ty z nižších kast, jejichž těly prý nebylo dobré příliš promořovat úrodnou půdu. V Senegalu takto končívali hlavně griotové, místní potulní básníci a hudebníci – možná proto nechal Antoine de Saint-Exupéry prožívat tak intenzivně hrůzu z baobabů i svého proslulého Malého prince.

Zdálo by se, že jediný užitek, který baobaby přinášejí, skýtá jen jejich mohutný kmen. To by bylo pochopitelně mylné, dary baobabů jsou mnohé, nabízejí potravu pro lidi i krmivo pro zvířata. Avšak nejmagičtější jsou nakonec stejně ony kmeny. Snad nejlépe o tom vědí v Ghaně, kde říkávají, že kmen baobabu se podobá lidskému poznání – nikdo nemá k jeho objetí dost dlouhé paže.