„To, co prodávám, je schopnost poznat to, co je důležité, od toho, co není,“ říká čtyřiačtyřicetiletý Američan pěknou češtinou, byť se silným přízvukem, ve své kanceláři poblíž pražského náměstí Republiky. Na stěně visí fotografie jeho české manželky a čtyř dětí, ve vedlejší místnosti sídlí redakce jeho oběžníku Fleet Sheet. V týmu šesti až sedmi lidí zde každý den vzniká svodka toho nejdůležitějšího, čemu se věnuje denní tisk v oblasti tuzemského obchodu a politiky. Jednostránkový bulletin plus denní komentář Fleet Sheet’s Final Word se ze serveru http://www.fleet.cz rozešle do e-mailů po celé republice v devět hodin ráno.
Best sám budí dojem pozorného, houževnatého manažera. Kterým nakonec také je, byť jej jeho čtenáři znají hlavně jako novináře. „Náš přehled tisku slouží k pochopení situace, soustředí se na události, které mají skutečně význam,“ říká a dodává: „Což znamená, že ne vždy píšeme o věcech, co jsou na titulních stránkách českých novin.“
Bestův deník je tichou poštou cizinců či anglicky hovořících Čechů na důležitých postech. Jeho komentáře o sto dvaceti slovech jsou stručné, výstižné, konkrétní, sarkastické, zkrátka takové, jaké jsou na druhé straně Atlantiku zvyklí číst čtenáři předních amerických novin. Nebojí se kopnout do brňavky a jednou větou pojmenuje problém, ze kterého má český novinář sklon vyrobit vleklou kauzu. Zvlášť když Erik Best vybalí informaci, kterou po něm tuzemské noviny přetlumočí s několikadenním zpožděním. Jeho Final Word byl patrně prvním českým médiem, jež konstatovalo, že americká radarová základna u nás rozdělí Evropu a naštve Rusy, a teď předpovídá, že nakonec kvůli nedokonalé technologii možná ani nebude fungovat. Podobně si Best jako jeden z prvních všímal dopadu stropu na sociální zabezpečení na zdejší obchodní prostředí. V článku iPodfuk se neváhal opřít do firmy Apple, která v České republice prodávala iPody o čtvrtinu ceny dráž než v Rakousku či Německu (načež Apple stáhl cenu aspoň o osm procent), kritizoval také týdeník Euro, který svého času věnoval podezřele velkou pozornost tématům spojených s finační skupinou PPF, jenž magazín vlastní. „Myslím, že Euro na nás bylo pěkně naštvané,“ říká Best, „ale ve výsledku jsme mu možná pomohli stát se lepším časopisem.“
Před patnácti lety, v únoru roku 1992, když začal Best na Fleet Shelouží etu pracovat, si úspěch představoval mnohem skromněji. „Řekl jsem si, že když budeme mít na konci prvního měsíce pět zákazníků, tak to bude mít smysl. Na konci měsíce jsme jich měli patnáct a byli jsme nadšeni.“ Tenkrát neexistoval žádný marketingový průzkum, ze kterého by si mohl podnikavý Američan vyčíst, zda bude mít jeho snaha nějaký úspěch. A co fungovalo ještě méně, byl internet – proto Fleet Sheet začínal a také dlouho fungoval jako list papíru, rozesílaný odběratelům faxem, případně poštou. „Vždycky jsme měli pouze jednu stránku,“ říká dnes vydavatel, „za prvé proto, že v obchodě se říká – šéf si to nepřečte, když to bude mít dvě. A za druhé, v dvaadevadesátém roce jsme byli rádi, když faxem vůbec došla aspoň jedna.“
Montana–Chorvatsko–Praha
S odstupem času se zdá, že Erik Best měl na místo amerického komentátora českého dění našlápnuto už dávno. Novinářskou praxi získal jako sportovní redaktor v americkém „zapadákově“, jak označuje stát Montana. O obchodu a politice se přiučil při studiu diplomacie a mezinárodních vztahů na Georgetownské univerzitě ve Washingtonu. A slovanské jazyky vstřebával při magisterském studiu ruštiny a studijních pobytech v Moskvě a Chorvatsku. „V té době stále probíhala studená válka, proto byl pro mne výběr jazyka úplně jasný. Byli to přece naši velcí nepřátelé.“ V létě 1989 mu ovšem při výletě z Chorvatska do Prahy učarovalo tehdejší Československo. „Tehdy jsem měl už věk uvažovat o tom, kde zůstanu,“ říká. „Chorvatská mentalita mi tolik nesedla a Rusko na mě bylo příliš divoké – na to už jsem byl přece jen trochu starý. Bylo mi dvacet osm.“
V Praze Erik Best potkal svou budoucí ženu, která posléze vytvořila druhou polovinu začínající redakce jeho periodika. Zpočátku předpokládal, že Fleet Sheet bude vycházet pro zahraniční obchodníky v Čechách – kteří chtějí vědět, co se tu děje, aniž by se probírali českým tiskem –, a to maximálně pět let. „Myslel jsem si, že zahraniční firmy pošlou cizince domů mnohem dřív,“ říká. Jenže zahraniční firmy tu nechávaly své lidi mnohem déle. „Částečně kvůli tomu, že zde bylo málo zkušených manažerů, a částečně kvůli korupci – pro některé firmy bylo mít místního člověka v čele zahraničního podniku příliš riskantní.“ Fleet Sheet tak rychle nabral stovky čtenářů, zvlášť při přílivu firem v polovině devadesátých let, kdy se začalo o České republice psát ve Wall Street Journal jako o nejzajímavějším tržním prostředí současnosti. Zároveň přibývalo české publikum, které dnes – i přes poměrně náročnou angličtinu Bestových článků prošpikovaných americkými frázemi – tvoří šedesát procent odběratelů listu. Komentáře ve Final Word jsou v současnosti zdarma rozesílány sedmi tisícovkám čtenářů, výtah z českého tisku Fleet Sheet mají za dvacet tisíc korun na rok předplacen stovky firem.
Teprve nyní dochází na Bestovy předpoklady – malý trh je rozdělen a méně vydělávající podniky si nemohou vždy dovolit ve vedení cizince. „To, co jsem očekával před deseti lety, se stalo až teď,“ říká Best a s potěšením sleduje, že odcházející cizinci si berou předplatné jeho Fleet Sheetu s sebou. A jejich čeští nástupci si obstarávají nové.
Nechcete sloužit
Bestovým největším problémem prý byli vždy ti, kdo si mysleli, že nepotřebují informace. Pravda je, že v době, kdy na „divokém Východě“ stačilo být první, člověk skutečně nepotřeboval přehled na trhu – stačilo mít nějaký základní kapitál a ostré lokty. A tak podnikavý Američan zažíval horké chvilky s šéfy firem, kterým v začátcích podnikání přišel nabídnout, že jim bude denně posílat faxem nějaký papír a bude za to chtít nějaké peníze. „Naopak zákazníkům, kteří sledovali ve svém podnikání určitý plán a informace potřebovali, bylo prodávat Fleet Sheet jednoduché.“ Dnes už je samozřejmě situace jiná. Tržní prostředí se změnilo z arény pro pár prvních v kolbiště mnoha vyrovnaných, a podobně jako čínský vojevůdce Sun-c’ hlásal, že v bitvě vítězí ten informovanější, tak i Erik Best říká: „Ten, kdo dlouhodobě neví, co se děje, nemůže být úspěšný.“
Od té doby, co Best rozesílá komentář Fleet Sheet’s Final Word tisícovkám lidí i mimo okruh byznysu, začal se objevovat jako host v rozhlasových i televizních debatách. „To, co můžu nabídnout,“ zamýšlí se, „je pohled zvenku za znalostí místních podmínek.“ Best je členem čtyř obchodních komisí (britské, kanadské, francouzské a americké) a stýká se s vlivnými lidmi, díky nimž má jeho internetový list zprávy občas rychleji než celostátní tisk. „Ale s politiky tolik nemluvím, protože mám pocit, že je to skoro ztráta času,“ dodává s úsměvem. „Snažím se být aktivní, je důležité, aby mě lidi znali,“ říká Američan, který se naučil česky za půl roku, a který je tak pravým opakem cizinců, kteří v Praze žijí celé dny jen mezi ostatními anglicky mluvícími profesionály a Čechy prakticky nepoznají.
Pro Besta je naopak zásadní poznávat různé okruhy lidí, protože je nejen novinářem, ale taky svým vlastním zaměstnavatelem. „Osobně je pro mě důležitější vyjít do společnosti než vydělat peníze,“ říká. „Což je mi samozřejmě i překážkou – protože obchodníci mají vydělávat peníze.“
Největší prioritou je ale pro něj „stát se napůl Čechem“. Hledá proto kolem sebe lidi, ať už Čechy nebo cizince, kterým osud této země není lhostejný. I když ke svému zklamání potkává i lidi s jinou motivací. Cizince, kteří mají větší zájem na rychlém zisku než na tom, jaké bude mít jejich obchod následky za pět deset let, i Čechy, kteří mají sklony řídit firmy za zády svých šéfů podobně, jako se před lety kradlo pod nosem komunistům. „Ono to souvisí s tím, že Češi ve své nátuře nechtějí nikomu sloužit,“ říká Američan, jenž zamlada prodával boty, pracoval v hospodě a čistil záchody. „Pro sebe osobně tady ale cítím určitý závazek. Když jsem sem byl přijat, tak je moje povinnost pečovat o tu zem,“ řekne a pak se pečlivě opraví: „Zemi.“
Best sám budí dojem pozorného, houževnatého manažera. Kterým nakonec také je, byť jej jeho čtenáři znají hlavně jako novináře. „Náš přehled tisku slouží k pochopení situace, soustředí se na události, které mají skutečně význam,“ říká a dodává: „Což znamená, že ne vždy píšeme o věcech, co jsou na titulních stránkách českých novin.“
Bestův deník je tichou poštou cizinců či anglicky hovořících Čechů na důležitých postech. Jeho komentáře o sto dvaceti slovech jsou stručné, výstižné, konkrétní, sarkastické, zkrátka takové, jaké jsou na druhé straně Atlantiku zvyklí číst čtenáři předních amerických novin. Nebojí se kopnout do brňavky a jednou větou pojmenuje problém, ze kterého má český novinář sklon vyrobit vleklou kauzu. Zvlášť když Erik Best vybalí informaci, kterou po něm tuzemské noviny přetlumočí s několikadenním zpožděním. Jeho Final Word byl patrně prvním českým médiem, jež konstatovalo, že americká radarová základna u nás rozdělí Evropu a naštve Rusy, a teď předpovídá, že nakonec kvůli nedokonalé technologii možná ani nebude fungovat. Podobně si Best jako jeden z prvních všímal dopadu stropu na sociální zabezpečení na zdejší obchodní prostředí. V článku iPodfuk se neváhal opřít do firmy Apple, která v České republice prodávala iPody o čtvrtinu ceny dráž než v Rakousku či Německu (načež Apple stáhl cenu aspoň o osm procent), kritizoval také týdeník Euro, který svého času věnoval podezřele velkou pozornost tématům spojených s finační skupinou PPF, jenž magazín vlastní. „Myslím, že Euro na nás bylo pěkně naštvané,“ říká Best, „ale ve výsledku jsme mu možná pomohli stát se lepším časopisem.“
Před patnácti lety, v únoru roku 1992, když začal Best na Fleet Shelouží etu pracovat, si úspěch představoval mnohem skromněji. „Řekl jsem si, že když budeme mít na konci prvního měsíce pět zákazníků, tak to bude mít smysl. Na konci měsíce jsme jich měli patnáct a byli jsme nadšeni.“ Tenkrát neexistoval žádný marketingový průzkum, ze kterého by si mohl podnikavý Američan vyčíst, zda bude mít jeho snaha nějaký úspěch. A co fungovalo ještě méně, byl internet – proto Fleet Sheet začínal a také dlouho fungoval jako list papíru, rozesílaný odběratelům faxem, případně poštou. „Vždycky jsme měli pouze jednu stránku,“ říká dnes vydavatel, „za prvé proto, že v obchodě se říká – šéf si to nepřečte, když to bude mít dvě. A za druhé, v dvaadevadesátém roce jsme byli rádi, když faxem vůbec došla aspoň jedna.“ Montana–Chorvatsko–Praha
S odstupem času se zdá, že Erik Best měl na místo amerického komentátora českého dění našlápnuto už dávno. Novinářskou praxi získal jako sportovní redaktor v americkém „zapadákově“, jak označuje stát Montana. O obchodu a politice se přiučil při studiu diplomacie a mezinárodních vztahů na Georgetownské univerzitě ve Washingtonu. A slovanské jazyky vstřebával při magisterském studiu ruštiny a studijních pobytech v Moskvě a Chorvatsku. „V té době stále probíhala studená válka, proto byl pro mne výběr jazyka úplně jasný. Byli to přece naši velcí nepřátelé.“ V létě 1989 mu ovšem při výletě z Chorvatska do Prahy učarovalo tehdejší Československo. „Tehdy jsem měl už věk uvažovat o tom, kde zůstanu,“ říká. „Chorvatská mentalita mi tolik nesedla a Rusko na mě bylo příliš divoké – na to už jsem byl přece jen trochu starý. Bylo mi dvacet osm.“
V Praze Erik Best potkal svou budoucí ženu, která posléze vytvořila druhou polovinu začínající redakce jeho periodika. Zpočátku předpokládal, že Fleet Sheet bude vycházet pro zahraniční obchodníky v Čechách – kteří chtějí vědět, co se tu děje, aniž by se probírali českým tiskem –, a to maximálně pět let. „Myslel jsem si, že zahraniční firmy pošlou cizince domů mnohem dřív,“ říká. Jenže zahraniční firmy tu nechávaly své lidi mnohem déle. „Částečně kvůli tomu, že zde bylo málo zkušených manažerů, a částečně kvůli korupci – pro některé firmy bylo mít místního člověka v čele zahraničního podniku příliš riskantní.“ Fleet Sheet tak rychle nabral stovky čtenářů, zvlášť při přílivu firem v polovině devadesátých let, kdy se začalo o České republice psát ve Wall Street Journal jako o nejzajímavějším tržním prostředí současnosti. Zároveň přibývalo české publikum, které dnes – i přes poměrně náročnou angličtinu Bestových článků prošpikovaných americkými frázemi – tvoří šedesát procent odběratelů listu. Komentáře ve Final Word jsou v současnosti zdarma rozesílány sedmi tisícovkám čtenářů, výtah z českého tisku Fleet Sheet mají za dvacet tisíc korun na rok předplacen stovky firem.
Teprve nyní dochází na Bestovy předpoklady – malý trh je rozdělen a méně vydělávající podniky si nemohou vždy dovolit ve vedení cizince. „To, co jsem očekával před deseti lety, se stalo až teď,“ říká Best a s potěšením sleduje, že odcházející cizinci si berou předplatné jeho Fleet Sheetu s sebou. A jejich čeští nástupci si obstarávají nové.
Nechcete sloužit
Bestovým největším problémem prý byli vždy ti, kdo si mysleli, že nepotřebují informace. Pravda je, že v době, kdy na „divokém Východě“ stačilo být první, člověk skutečně nepotřeboval přehled na trhu – stačilo mít nějaký základní kapitál a ostré lokty. A tak podnikavý Američan zažíval horké chvilky s šéfy firem, kterým v začátcích podnikání přišel nabídnout, že jim bude denně posílat faxem nějaký papír a bude za to chtít nějaké peníze. „Naopak zákazníkům, kteří sledovali ve svém podnikání určitý plán a informace potřebovali, bylo prodávat Fleet Sheet jednoduché.“ Dnes už je samozřejmě situace jiná. Tržní prostředí se změnilo z arény pro pár prvních v kolbiště mnoha vyrovnaných, a podobně jako čínský vojevůdce Sun-c’ hlásal, že v bitvě vítězí ten informovanější, tak i Erik Best říká: „Ten, kdo dlouhodobě neví, co se děje, nemůže být úspěšný.“
Od té doby, co Best rozesílá komentář Fleet Sheet’s Final Word tisícovkám lidí i mimo okruh byznysu, začal se objevovat jako host v rozhlasových i televizních debatách. „To, co můžu nabídnout,“ zamýšlí se, „je pohled zvenku za znalostí místních podmínek.“ Best je členem čtyř obchodních komisí (britské, kanadské, francouzské a americké) a stýká se s vlivnými lidmi, díky nimž má jeho internetový list zprávy občas rychleji než celostátní tisk. „Ale s politiky tolik nemluvím, protože mám pocit, že je to skoro ztráta času,“ dodává s úsměvem. „Snažím se být aktivní, je důležité, aby mě lidi znali,“ říká Američan, který se naučil česky za půl roku, a který je tak pravým opakem cizinců, kteří v Praze žijí celé dny jen mezi ostatními anglicky mluvícími profesionály a Čechy prakticky nepoznají.
Pro Besta je naopak zásadní poznávat různé okruhy lidí, protože je nejen novinářem, ale taky svým vlastním zaměstnavatelem. „Osobně je pro mě důležitější vyjít do společnosti než vydělat peníze,“ říká. „Což je mi samozřejmě i překážkou – protože obchodníci mají vydělávat peníze.“
Největší prioritou je ale pro něj „stát se napůl Čechem“. Hledá proto kolem sebe lidi, ať už Čechy nebo cizince, kterým osud této země není lhostejný. I když ke svému zklamání potkává i lidi s jinou motivací. Cizince, kteří mají větší zájem na rychlém zisku než na tom, jaké bude mít jejich obchod následky za pět deset let, i Čechy, kteří mají sklony řídit firmy za zády svých šéfů podobně, jako se před lety kradlo pod nosem komunistům. „Ono to souvisí s tím, že Češi ve své nátuře nechtějí nikomu sloužit,“ říká Američan, jenž zamlada prodával boty, pracoval v hospodě a čistil záchody. „Pro sebe osobně tady ale cítím určitý závazek. Když jsem sem byl přijat, tak je moje povinnost pečovat o tu zem,“ řekne a pak se pečlivě opraví: „Zemi.“
