Ačkoli to zní trochu jako vtip, chov čmeláků je jedním z moderních, ale také bohulibých koníčků, jde totiž o chráněné živočichy a péčí o ně můžeme pomoci nejen sobě, ale i přírodě.
Pokud tedy máte pocit, že jde tak trochu o marnivou zábavu, nechte se vyvést z omylu: čmeláci jsou velmi pilní opylovači a jsou užiteční především pro zahrádkáře, kteří pěstují papriky či rajčata. Protože jsou odolní, nezastaví je ani bláznivé jarní počasí, pročež jsou vhodnými opylovači i pro rostliny, které kvetou brzy zjara, kdy ještě nevylétají včely.
Mít na zahrádce čmeláky není pouze užitečné, ale také neskonale milé – včelí medvídci nejsou navzdory pověrám vůbec agresivní a jejich pozorování je potěchou pro oči i duši.
Okřídlené mýty
Čmelák je rod hmyzu, který patří do čeledi včelovitých – možná se někdy dokonce setkáte s představou, že je čmelák samečkem od včely, ta je ale samozřejmě zcela mylná. Pravděpodobně má kořeny v našem jazyce, který každému z těchto druhů přisuzuje odlišný rod, čímž vzniká dojem, že jde o téhož živočicha s pohlavním dimorfismem (čmelák působí mnohem mohutnějším dojmem, což ještě zesiluje dojem samce).
Pravda je ale taková, že čmeláci, které nyní potkáváte v přírodě, budou pravděpodobně samičky, které pracují stejně jako včelí dělnice. Čmeláčí samci opouštějí hnízdo až po polovině léta.
Schválně, dokážete si vybavit, jak barevní jsou čmeláci? Jsou černo-žlutí? Nebo snad oranžoví a bílí? Ve skutečnosti mohou být zbarvení velice různě – záleží na druhu.
Těch je totiž požehnaně, v České republice máme například čmeláka hájového, zemního, lučního, rokytového, skalního, lesního, rolního a mnohé další. Ti se od sebe dají poznat především podle zbarvení. Jednu věc mají ale všichni společnou – jak se zpívá v oblíbeném večerníčku z konce minulého století Včelí medvídci – jsou zákonem chránění.
Jedním z častých zmatení ohledně čmeláků je přesvědčení, že nemají jedové žihadlo, ale zato mohou kousat kusadly. Ve většině případů je to ale přesně naopak. Čmeláčí dělnice totiž žihadlo mají, a na rozdíl od včel jej umí dokonce z rány vytáhnout, což znamená, že ho mohou použít opakovaně.
Je ale pravda, že ve většině případů jsou čmeláci velice klidní a nenechají se snadno vyprovokovat, takže jejich bodnutí není ničím zvlášť častým. Samci dokonce žihadlo nemají. A jak je to s pověstnými čmeláčími kusadly? Jednoduše – ačkoli čmeláci kusadly disponují, jejich kousnutí není bolestivé, jedná se tedy o mýtus.
Pečlivá příprava
Pokud byste opravdu toužili čmeláky začít chovat, je potřeba se na to vzorně připravit, i když jsou méně nároční než třeba včely. Květen je vhodným měsícem pro pořízení hnízda s matkou a prvními dělnicemi, které obstarávají sběr potravy.
K mání bývají specializovaná hnízda, například pro opylování konkrétní plodiny či pro producenty ovoce a zeleniny. Na internetu najdete stránky, které se chovem čmeláků a jejich přesným využitím zabývají, a jejich informace jsou určené především začínajícím chovatelům – například servery Ceskycmelak.cz, Cmelaci.cz či Chov-cmelaku.cz.
Možná ale budete mít problém vyšlechtěné čmeláky sehnat, je o ně v poslední době enormní zájem. Pak nezbývá nic jiného než počkat do podzimu, kdy se rozebíhají rezervace na příští rok.
Čmelín může vypadat jako obyčejná krabice, některé mají i průhled s možností pozorovat, co čmeláci dělají, když jsou doma
Kromě teoretické přípravy je potřeba zjistit, zda zamýšlené místo pro chov čmeláků zajišťuje dostatek potravy. A také je dobré počítat s investicí v řádu několika tisícikorun – nejen že něco stojí zakládací hnízdo s prvními čmeláky (kolem dvou tisíc korun), které si budete pořizovat, ale také je potřeba zakoupit kvalitní čmelín neboli úlek. Prvotním a velmi důležitým předpokladem je také chuť se o čmelín starat a radovat se z jeho obyvatel.
