Hitler měl být jen loutka

Na jejich konci byla Evropa v troskách a desítky milionů zmařených lidských životů. Včera tomu bylo 75 let, kdy prezident Hindenburg jmenoval říšským kancléřem předsedu nejsilnější strany NSDAP Adolfa Hitlera.

Zima přelomu let 1932 a 1933 patřila k těm nejméně utěšeným v německých dějinách. Zemí zmítala hospodářská krize, nezaměstnaní se počítali na miliony. Lépe se nevedlo ani německé politice. Demokratické instituce výmarské republiky byly ochromené, u moci se střídaly nelegitimní kabinety, jmenované prezidentem. Stále hlasitěji se ozývalo volání po silné ruce, která by Němcům navrátila životní jistoty a někdejší postavení na evropské a světové mocenské scéně.

Dění v zemi v té době neblaze diktovala podivná klika zpátečnických pletichářů kolem prezidenta Paula von Hindenburga. Právě těmto konzervativcům, vedeným exkancléřem Franzem von Papenem, se podařilo stařičkého generála koncem ledna 1933 umluvit, že k plebejskému a vysmívanému Adolfu Hitlerovi už prostě neexistuje žádná alternativa. V čele vlády vystřídal neúspěšného kancléře a šedou eminenci politiky předchozích let, generála Kurta von Schleichera. „Kabinet národního soustředění“, složený z pouhých tří nacistů a osmi konzervativců či nestraníků měl vyšachovat z mocenské hry levici (sociální demokraty a komunisty) a Hitlera ve svém čele de facto neutralizovat. Počítalo se s tím, že nacisté pod tíhou vládní zodpovědnosti zkrotnou a jejich hnutí ztratí na výbušné síle. To, že „buřič“ Hitler roznese během pár měsíců veškeré své politické konkurenty na kopytech, čekal málokdo.

Na počátku byl chybný úsudek
Pozornosti mnohých uniklo také to, že nacisté ovládli klíčové ministerstvo vnitra – a především – prostřednictvím ministra „bez portfeje“ Hermanna Göringa – i mocný pruský policejní aparát. Na začátku vlády nacistů, která byla v rámci prezidentského systému instalována normálně a legálně, stál tedy chybný úsudek starých vilémovských elit, které fatálně podcenily sílu a dynamiku moderního totalitárního hnutí. Nacisté své „uchopení moci“ oslavili velkolepým nočním pochodňovým průvodem. Další plameny v hlavním městě, šlehající tentokrát ze střechy Říšského sněmu, ohlásily o necelý měsíc později vypovězení základních ústavních práv v zemi.

V březnu následoval takzvaný zmocňovací zákon, opravňující vládu k vydávání norem bez jakéhokoli zásahu parlamentu. Základní legislativní rámec třetí říše tím byl dovršen. Následovaly brutální zásahy proti vnitrostranické opozici, levici, odborářům, Židům a dalším „nepřátelům“ nového zřízení. Po smrti Paula von Hindenburga v srpnu 1934 stanul Hitler jako jediný „vůdce a říšský kancléř“ v čele Německa.