Dobrý den, pane, kam jedete?“ - „Do Prahy.“ - „Můžu s váma? Moje auto nemá předek.“ - „No, nemá ani zadek.“ -„Aha. Nemám ani zadek. Co budu dělat?“
Tento poněkud dadaistický rozhovor vedl o jedné listopadové půlnoci motocyklový závodník Petr Holanec na dálnici D1, zhruba šedesát kilometrů před Prahou. Jeho Alfa Romeo 156 stála nepoškozená v odstavném pruhu. Vůz druhého řidiče, jenž chtěl svézt do Prahy, byl na šrot. Na místo hromadné havárie už přijížděli dálniční policie, hasiči a záchranka.
Petr Holanec, který najel kolem milionu kilometrů bez nehody, se vracel s kamarádem z Vídně. Podle modrých odrazek poznal, že zrovna vjíždí na most, a v levém pruhu zpomalil. Most byl namrzlý. Jakmile ubral plyn, alfa dostala smyk. Po pravé straně jel kamion, pruh před Petrem zablokovalo havarované auto. Petrovi se podařilo kamion předjet a odstavit svůj vůz. Řidič jedoucí těsně za ním už zareagovat nestihl a v plné rychlosti naboural do auta blokujícího levý pruh. „V tu chvíli tam začali přijíždět další řidiči a já chtěl dát výstražný trojúhelník. Po ledu jsem ale jen pomalu klouzal.“
Jak se tak Petr i s červeným trojúhelníkem snažil dostat od místa nehody, povšiml si, že smyk dostalo už asi páté auto a zcela bez řidičovy kontroly letí ke kraji dálnice. „Přeskočil jsem svodidla, nevěděl jsem, jestli je tam nějaký potok nebo cestička. Ale lepší spadnout do potoka než potkat Mercedes D.“ Mercedes skončil ve svodidlech v místě, kde je Petr přeskočil. Za svodidly byla cestička.
Řidiči z nabouraných vozů dopadli relativně dobře - zlomeniny, otřesy mozku. Nikdo na místě nezemřel. Petrův zážitek z hromadné havárie je pro dálnici typický: na D1 se často mění kvalita povrchu, někde je sucho, jinde zejména na podzim a v předjaří už náledí. Řidiči se změněným podmínkám občas již nestihnou přizpůsobit. Jiní zase nedodržují bezpečné vzdálenosti, jedou rychle a nemohou včas zareagovat. K tomu se ještě přidávají dezorientovaní a šokovovaní lidé, kterým se podařilo vylézt z auta a motají se na místě nehody. Ostatně herec Marián Labuda, který loni v listopadu zabil na D1 svým autem dvě ženy, sedící na středových svodidlech u havarovaného vozu, by mohl vyprávět.
V České republice je 560 kilometrů dálnic. Každý rok se prodlužují: letos by se mělo otevřít zhruba dalších sedmdesát kilometrů. Nejdelší z nich, D1 spojující Prahu-Brno-Vyškov, měří dvě stě padesát kilometrů. Loni na ní došlo ke 3803 dopravním nehodám, tedy na jeden kilometr dé jedničky připadá téměř sedm havárií (na ostatních českých dálnicích bourala auta v 1071 případech, na každém kilometru došlo zhruba ke třem nehodám).
Pravděpodobně i z tohoto důvodu ji tisk překřtil na „dálnici smrti“. Občas o dopravní situaci píše kvůli velké hustotě provozu jako o „hororu“. Unést se nechal na Neviditelném psu i Ondřej Neff - podle něj je dé jednička „mlýnkem na maso“. Média zajímá tato občas betonová, občas asfaltová a občas šestiproudá, občas čtyřproudá silnice i proto, že se na ní při cestě mezi našimi dvěma největšími městy čas od času vybourá (či bohužel zemře) nějaká známá osobnost: kromě zmíněného Mariána Labudy tu havarovali třeba Ilona Csáková nebo Petr Haničinec.
Stav dálnice se stal politickým problémem. Ivan Langer, stínový ministr vnitra za ODS, nechal loni v červenci mezi 48. a 56. kilometrem instalovat billboardy s nápisy typu „Zácpa ministra Šimonovského“ či „Premiér Paroubek to zařídil“. V loňském rozhovoru pro LN o dé jedničce řekl, že je „jako ruleta, ve které se hraje o život“. Ministr dopravy Milan Šimonovský tentokrát s opozicí souhlasil a dálnici označil za „džungli“.
Když volám expertovi ODS na dopravu a bývalému ministru dopravy Martinu Římanovi, zrovna se vyskytuje v „džungli“ a hraje „ruletu o život“. Po D1 najel stovky tisíc kilometrů a prý ji zná jako své boty. „Mlýnek na maso“ ho ale zatím nesemlel a „horor“ podle svých slov nezažil. „Vozím si s sebou velmi podrobný autoatlas, poslouchám zelenou vlnu, a jakmile se utvoří někde kolona, snažím se z dálnice sjet,“ říká.
Situace se podle něj nezlepší, dokud nebude vybudován dálniční tah směrem na Hradec Králové a Olomouc, jenž by D1 odlehčil od čtvrtiny až třetiny aut. „Zcela nesmyslný je návrh pana Šimonovského na postavení třetího pruhu. Při současném provozu na D1 je to zcela nemožné.“
Navíc podle šetření Ředitelství silnic a dálnic se řidiči na šestiproudém úseku dé jedničky u Prahy chovají jako šílenci. Na české poměry neobvyklá šířka je vyprovokuje k sešlápnutí plynového pedálu: mnohem častěji než na zbytku dálnice tu překračují rychlost, nedodržují bezpečné odstupy a nezařazují se zpátky z levého do pravého pruhu, když předjedou pomalejší vozidlo.
Kolik vytáhnou
Desátého února sněžilo, na D1 ležela vrstva rozbředlého sněhu.
Řidič K. vyjížděl z Prahy. Jel v levém pruhu, ve 2.10 ráno se dostal na 26. kilometr.
V tu chvíli se musel vyhnout havarovanému náklaďáku, jehož řidič v reflexní vestě na něj blikal svítilnou. Pan K. nepřizpůsobil svou rychlost nevalné kvalitě komunikace. Prvnímu havarovanému náklaďáku se sice vyhnul, jenže v připojovacím pruhu od motelu Poddubí stála další dvě nákladní auta. U jednoho z nich se pohyboval chodec. Pan K. ho srazil. Chodec N. na místě zemřel. Je první (a zatím naštěstí jedinou) letošní obětí dálnice.
Nejvíce řidičů na českých dálnicích nepřežilo rok 1992. Před čtrnácti lety na cestách se svodidly uprostřed zemřelo sedmdesát lidí (na D1 dvaačtyřicet) - prudce vzrostl zejména počet nehod zaviněných vysokou rychlostí. Na otázku „proč“ krčí plukovník Josef Tesařík, který se na policejním prezidiu zabývá statistikou dopravních nehod, rameny. Čechy tenkrát mohlo posednout dálniční šílenství. Možná též zkoušeli, kolik jejich zahraniční vozy, na něž nebyli zvyklí, „vytáhnou“.
Loni zemřelo na českých dálnicích třicet osm lidí, z toho na D1 pětadvacet. „Počet lidí usmrcených na dálniční síti je za posledních osm let nejnižší,“ říká Josef Tesařík, „dokud ale zemře jen jediný člověk, důvod k radosti není.“
Josef Tesařík se nechce pouštět ani do spekulací ohledně loňského pozitivního vývoje. Redaktor časopisu Auto-moto speciál Martin Vaculík však vysvětlení má: „Všichni by měli poděkovat konstruktérům nových bezpečnějších vozů. Také se pomalu obměňuje náš vozový park - v roce 2004 byla nejregistrovanější značkou Škoda 120, loni ji už předstihla Škoda Felicia.“
Je osmatřicet mrtvých lidí hodně, nebo málo? Co tato čísla vlastně znamenají? Statistika žádné spekulace neumožňuje: české dálnice se na všech úmrtích na silnicích podílely pouhými 3,4 % - loni při haváriích či kolizích s auty v Česku zemřelo 1 127 lidí.
A jak jsou na tom dálnice, pokud jde o nehody? Ve světle statistik relativní nehodovosti z Ředitelství silnic a dálnic vyplývá, že řeči o „smrtících dálnicích“ či o „ruletách, kdy jde o život“ jsou silně nadnesené. Relativní nehodovost se vypočítává (zjednodušeně řečeno) ze tří faktorů: celkového počtu nehod za rok na silnici nebo dálnici, průměru roční dopravní intenzity a délky silnice či dálnice. Zatímco u dálnic se relativní nehodovost pohybuje kolem 10, u silnic I. třídy je trojnásobná a u silnic II. třídy má hodnotu 45. Nejnebezpečnější úseky se nacházejí mezi Lovosicemi a Teplicemi a mezi Poděbrady a Hradcem Králové. „Dopravní intenzita je zde vysoká, proto dochází k tolika nehodám. A proto se také v těchto místech buduje dálnice,“ vysvětluje Jan Suchý z oddělení dopravního inženýrství Ředitelství silnic a dálnic.
I mýtus o nehodovém rekordmanovi mezi dálnicemi jménem D1 bere z tohoto úhlu pohledu za své. D1 není o moc horší než ostatní dálniční tahy: v úseku Mirošovice-Brno má na dé jedničce relativní nehodovost nejvyšší hodnotu (10,25), ještě vyšší ale patří dálnici D8 v úseku Praha-Lovosice (10,72). Na dálnici navíc většinou nehrozí čelní střet dvou aut, kdy se jejich rychlosti sečtou a výsledek pak bývá pro řidiče tragický. „Já osobně bych nehody na dálnici přirovnal k situaci, když spadne letadlo,“ míní plukovní Tesařík, když přijde řeč na bezpečnost dálnic. Kapitán Josef Daniška je policejním komisařem na Ředitelství služby dopravní policie. O dopravních nehodách ví tolik jako málokdo. V počítači mi ukazuje program, kde jsou označena všechna stanoviště dálniční policie - do protokolů v počítači pak muži zákona zaznamenávají nehody a jejich následky, jež na místě vyšetřili.
„Musíme vzít v úvahu, že na dálnici jezdí řidiči přece jen rychleji než na silnicích první a druhé třídy. Navíc se tam řidič oprošťuje od bystrosti, jede si svou rychlostí a myslí si, že se mu nemůže nic stát. V neposlední řadě pak zejména nezkušení řidiči nesledují provoz za sebou, což je pro bezpečnou jízdu po dálničním tělese nezbytné,“ vysvětluje specifika dálnic kapitán Daniška ve své malé kanceláři na policejním prezidiu.
Nejvíce nehod (67 %) zaviní řidiči, kteří nedodržují bezpečnou vzdálenost za autem nebo nedávají pozor na cestu. Na druhém místě policejních statistik se umístilo nedodržení rychlosti (27 %). Ostatní příčiny automobilových kolizí jsou zanedbatelnější: předjíždění (1 %) a alkohol (3,7 %). Kapitán Daniška se domnívá, že před dlouhou cestou si přece jen dávají řidiči na pití pozor, pokud už mají nějaké to promile v krvi, jde často o „zbytkáč“ z předchozího večera.
Policisté upozorňují zejména na únavu řidičů. Člověk jedoucí tři hodiny bez přestávky si koleduje o pěkný průšvih. Ten se přihodil počátkem února kolem čtvrté ráno panu D. Jel po D1 v odstavném pruhu a zřejmě usnul. Nemohl si tudíž všimnout stojícího náklaďáku, který se chvíli předtím porouchal. Navíc řidič D. nebyl připoutaný. Kvůli únavě a mikrospánku si tak pobyde podle odhadů lékařů minimálně půl roku v nemocnici. Na dálnicích řidiči nejen že občas spí, telefonují či jedí, ale přitom ještě pěkně přišlápnou plyn. Rychleji než povolenou stotřicítkou jede zhruba každé druhé vozidlo. Někteří majitelé aut navíc riskují i při zhoršeném počasí. Ředitelství silnic a dálnic provádělo průzkum rychlosti na D1 a D2 počátkem ledna, kdy hustě sněžilo: 10 % aut jelo rychleji než 130 kilometrů za hodinu, 38 % pak překročilo rychlost 110 km/h. Přitom například na náledí je dráha zastavení auta při nejvyšší povolené rychlosti téměř čtyřikrát delší než na suché silnici.
Navíc, jak upozorňuje Martin Vaculík z Auto-moto speciálu, když ve stotřicetikilometrové rychlosti narazíte do nedeformovatelné překážky (což může být klidně i stojící kamion), putujete téměř jistě na onen svět. A je jedno, jestli zrovna sedíte ve volvu, škodovce nebo off-roadu. Jen se bude lišit vaše smrt - ve staré škodovce skončíte rozmačkaní na kaši, ve volvu bude vaše mrtvola vypadat neporušeně -ale životně důležité orgány rozhodně nezůstanou na svém původním místě.
Nebezpečné bývají hlavně noční cesty (i všechny nehody popsané v tomto textu se přihodily v noci). S tlumenými světly řidič vidí jen na padesát metrů před sebe a málokdy jede nějak obzvlášť pomalu. „Vezměte si, že jedete stovkou, jste odpočatý a zkušený řidič. Uvidíte překážku. Než zareagujete, trvá to 0,2 sekundy, brzdná dráha je zhruba 42 metrů. Stihnete tedy zabrzdit jen tak tak,“ vysvětluje pan Vaculík. Když ale například pojedete svým mercedesem či porschem 250 kilometrů v hodině a začnete hned brzdit, auto ujede ještě skoro 70 metrů, než vůbec začne zpomalovat. Do překážky tedy narazíte v plné dvěstěpadesátikilometrové rychlosti.
Nebezpečné klesání
„Jejich tempo je vražedné. Jejich revírem je dálnice.“ Úvodní znělka německého televizního seriálu Kobra 11 charakterizuje práci dálničních policistů. Ovšem klidně může platit i pro některé řidiče.
V Česku se dálniční policie oficiálně nejmenuje dálniční policie. Spadá pod policii dopravní. Na D1 má sedm stanovišť - Mirošovice, Bernartice, Velký Beranov, Domašov, Chrlice, Ivanovice na Hané a Podivín. Policisté z těchto oddělení mají zajistit průjezdnost dálnice, pokud dojde k nehodě. Šetří ale i krádeže u benzinových pump nebo kontrolují kamiony a pátrají po ukradených autech. Sice denně nedemolují své služební mercedesy a bavoráky jako Simier s Janem z Kobry 11 ani nepřekonávají úseky zablokované havarovanými auty vzduchem, ale občas jejich práce tým Kobry připomíná. Leoš Tržil, vedoucí dopravní policie Jihomoravského kraje, kam spadá část dálnice D1 a D2, vzpomíná, jak jeho muži pronásledovali ukradenou motorku. Na můj dotaz, jestli auto opravdu může motocykl dohonit, se pan Tržil jen směje: „Byl to čopr. Ten jezdí pomaleji.“
Práce na každém oddělení je trochu jiná. S dopravními nehodami se nejvíce nadřou policisté mající na starosti nultý až jednadvacátý kilometr - dálnice je šestiproudá, denně tu projede na 100 000 aut, což je bezkonkurenčně nejvíc z celé dálnice. Navíc pět kilometrů za Prahou se nacházejí velké nákupní zóny. Ke kumulaci nehod dochází též před Brnem a mezi 90. a 100. kilometrem u Větrného Jeníkova kvůli převýšení dálnice. „Problémy také nastávají v místech, kde je klesání,“ vysvětluje Leoš Tržil, „kamiony začnou předjíždět a vyklopí se.“
Co s dálnicí, kde každá uzavírka zkomplikuje provoz a kterou přitom nemůžete zavřít? Na D1 už jsou tabule, dávající řidičům na vědomí, že se začala tvořit kolona. Nová vyhláška zakáže předjíždění kamionů - i když k tomuto nápadu jsou odborníci skeptičtí. V místech, kde z dálnice špatně odtéká voda a hrozí, že by vozovka zůstala mokrá (řidičům by se prodloužila brzdná dráha), jsou šikmé odtokové drážky. Nová dálnice na Hradec Králové a Olomouc je záležitostí spíše vzdálenější budoucnosti. „Zatím by pomohlo, kdyby nákladní vozidla převážející třeba auta či dřevo byla přepravována po železnici,“ myslí si Leoš Tržil.
