Jen o málo později začnou vykvétat také další čemeřice, některé kvetou v barvách pestřejších (např. čemeřice východní,
H. orientalis), jiné zas mají květy nazelenalé (č. zelená, H. viridis; č. smrdutá, H. foetidus). Obzvláště milá je zhruba od března nakvétající čemeřice nachová (H. purpurascens) s květy krásně červenofialovými. Dnešní botanika rozlišuje kolem patnácti druhů čemeřic, jejich domovem je Evropa, západní Asie i severoafrické Maroko, jeden druh znají dokonce až ve střední Číně. V zahradách se objevují i četné kultivary. Nám nejbližší přírodní lokality čemeřic najdeme v rakouských Alpách a ve slovenských Karpatech.
Krásný ťulpas tulipán. Proč se v jeden moment stal symbolem zbytečnosti? |
Ohromnou reputaci měly čemeřice už ve starověku, staly se námětem řady antických pověstí. Jsou to sice rostliny jedovaté, když se to ale s nimi umělo, dokázaly napravovat mnohé lidské neduhy. Jenže uměl to s nimi nejspíš málokdo, existoval navíc ještě jeden velmi podstatný problém – dávná medicína k tomuto rodu řadila rostlin hned několik, a to dokonce i značně nepříbuzných. Když tedy slyšíme staré zvěsti o čemeřicích, nemůže si být zas až tak jistí, o jakou rostlinu ve skutečnosti vlastně šlo.
Hlavní druhy byly tehdy jen dva: kromě skutečných čemeřic, kterým se říkávalo „černé“, sem patřily i tzv. „bílé čemeřice“, což však byly dnešní kýchavice (Veratrum). Dokonce ještě v raném novověku činilo jejich rozlišování nemalé potíže, situaci v zaalpském prostoru navíc komplikovaly babky kořenářky, jež se snažily nahrazovat u nás těžko dostupnou pravou černou čemeřici tzv. „českým elleborem“. Jenže tím vlastně byl na našich stepních stráních sebraný hlaváček jarní (Adonis vernalis), druh rovněž silně jedovatý. Taková záměna mohla přinést více škody než užitku.
Svízelné bylo dokonce i samotné sbírání čemeřice. Učený Říman Plinius poznamenal, že kolem rostliny se nejdřív musel mečem opsat kruh, pak se sběrač otočil k východu a usilovně si vymodloval svolení bohů rostlinu uříznout, přitom ale ještě nesměl zapomenout neustále kontrolovat oblohu, neblíží-li se k místu čemeřicové sklizně orel. Jeho až příliš těsná přítomnost byla totiž neklamným zvěstováním brzké smrti – ptačích hlídačů rostlin znal starověk víc, kupříkladu pivoňku měl zase svým zobákem ochraňovat černý datel.
Nejenže se černou čemeřicí vykuřovaly antické domy, léčilo se jí dokonce šílenství a ochrnutí, zabírala na dnu, záněty kloubů i oční zákal, používala se rovněž ve veterinární medicíně. Nejúčinnější rostliny prý pocházely z řecké hory Helikon, která byla chvalně známá výskytem mnoha zázračných bylin. Může být zajímavé, že v okolí této hory se ve skutečnosti vůbec nevyskytuje ona nám dobře známá a tolik opěvovaná čemeřice černá, ale spíš jihobalkánský druh Helleborus cyclophyllus.
Lék z byliny získaný se neměl podávat za oblačného dne, vždy raději v létě než v zimě, tělo nemocného se na první dávku také muselo připravit po celý týden podávanými speciálními dietami, při nichž byla nutná i naprostá abstinence.
Inu, nebylo to snadné, už staří Řekové a Římané si moc dobře uvědomovali, s jak silným jedem má přijít nemocný do styku. O rychlou samoléčbu čemeřicí se nesnažili ani tehdy, nepokoušejme se o ni ani my, vždyť neobyčejný zážitek nám přece může tato rostlina přinést i svou čistou krásou.
