Na Moravě k velmi vzácným zase patří jen o málo častější mák bělokvětý jihomoravský (P. maculosum subsp. austromoravicum).
Maková pole, ale i meze plné květů máků vlčích jsou součástí české krajiny už od pradávna. Vyséval se mák bělokvětý i brunátný, dobře známé byly i rostliny plevelné, vlčí. Všechny používala stará medicína, vědělo se o opojných vlastnostech jejich semen, dobře známé bylo i opium. Mák se vařil v mléce i víně, v másle se sýrem, přimíchával se do medu, vyráběla se z něj i voda pálená. Dary máku nesloužily jen k navození spánku, léčil se jimi i kašel a souchotiny, odstraňovaly uhry ve tváři, mírnily otoky. Používal se samozřejmě také v kuchyni, kdo by mohl zapomenout na makové koláče a buchty.
Strhnout pozornost
V rovině ryze symbolické však mák dobrou reputaci rozhodně neměl. „Křiklavě pestrý květ, který jako koketující fiflena už z daleka hledí obrátiti na sebe pozornost, činí jej symbolem směšné vyfintěnosti ženské podobně, jako jest tulipán vzorem fintidla mužského“ – až takto nehezky psal o máku český etnograf Primus Sobotka ve svém pojednání o slovanské symbolice rostlinstva v roce 1879.
Vztahovaly se k němu i rozličné praktiky magické. Mák nasypaný po střevíců nevěsty jí prý přinesl prokletí v podobě neplodnosti a maková semena vhozená do rakve měla zabránit mrtvému vstát z hrobu. Ani v dávných květomluvách nebyl mák rostlinou mile oceňovanou, pro Karla Amerlinga, autora nejstarší české květomluvy z roku 1833, byl znamením špatných otců, kteří se sice z dálky podobají ctné růži, ve skutečnosti si však na ušlechtilost jenom hrají. Pozdější slovanská květomluva máku zas vytýkala jeho omamnou sílu, která dokáže utlumit každý milostný cit.
Květ, nebo makovice?
V posledních letech se stal květ vlčího máku symbolem válečných veteránů, třeba i vy si jej připínáte na klopu v den uctění jejich památky. Inspirací k tomu byla báseň „Na flanderských polích“, kterou napsal kanadský lékař John McCrae – sloužil v době 1. světové války na západní frontě v Belgii. Snad procházel bitevním polem zrovna v červnu, kdy kvetou hojně právě vlčí máky, o pouhý měsíc dříve by ale jeho pozornosti nejspíš neunikly modrokvěté pomněnky, jež se staly v Belgii téměř legendárními hned krátce po bitvě u Waterloo už o století dříve. Celé tamní bojiště se prý tehdy zbarvilo květy pomněnek do modra. Něžná pomněnka má samozřejmě pro vyjádření jakékoli vzpomínky daleko přiléhavější symboliku, je potvrzena pověstmi, poezií, ba dokonce i hudbou. To makový květ byl kdysi dobrý leda pro hroby nelaskavých otců.
Podstatně lepší by bylo, kdyby se místo květu máku používala k uctění památky válečných veteránů makovice. Ta se totiž v minulosti běžně objevovala na kamenných náhrobcích i na plůtcích ohraničujících místo posledního odpočinku. Měla zajišťovat zesnulému klidný věčný spánek, vztahovala se vlastně ke starořeckému bohu spánku Hypnovi, oklikou snad i k jeho bratru Thanatovi, bohu smrti.
Jenže stalo se, báseň nic netušící o dávné evropské řeči rostlin rozhodla – rozmařile fintivý květ máku je dnes symbolem padlých. Jeho stará symbolika se velmi výrazně proměnila; teď už si makový květ připínám taky.