O svých kvalitách museli Kabáti přesvědčit zahraniční televizní publikum – jen jeho hlasy se totiž v soutěži počítají. Diváci rozhodli, kdo se dostane do finále, jež se v Helsinkách odehraje o dva dny později.
Eurovision Song Contest je cosi jako bulvární tisk - nikdo ho nečte, ale nejvíc se ho prodá a všichni vědí, co tam psali. Stejný dojem vyvolává dění kolem Eurosongu po několika dnech strávených v Helsinkách během pěvecké soutěže. „Eurosong? Nezajímá, nesleduji, je to přežitek, kýč…,“ To uslyšíte většinou od mladých lidí, když se v Helsinkách zeptáte na „hudební událost roku“ jak se Eurosong mediálně prezentuje.
Proč jsou toho tedy plné noviny a kdo vykoupil všechny vstupenky na semifinálový a finálový večer? Po jistém naléhání zjistíte, že se na to bude dívat každý, kdo má doma televizi. Finové jsou hrdí na to, že loni zvítězila jejich skupina Lordi, a že můžou hostit událost, kterou budou sledovat miliony lidí na celém světě. Ostatně mají i své želízko v ohni - rockovou zpěvačku Hannu Palarinen, vítězku finské verze soutěže Superstar.
„Je to pro nás Finy velká čest, že naše hlavní město pořádá takovou kulturní událost,“ svěřuje se bankovní úředník Mika Raitanen, který soutěž sleduje od dětství. Stejně jako Heidi Antilla, hotelová recepční. „Je hezké vidět, jak se dělá muzika v různých zemích. Já jsem velmi otevřená různým hudebním stylům a moc se mi líbí, jak jsou různé národy specifické,“ dodává Antilla, která ovšem po čtvrtečním semifinále, na které se hodně těšila, musela utrpět asi trochu šok.
Návrat do 80. let
Letošní Eurosong je totiž všechno jenom ne přehlídka různých hudebních stylů. V einkesselbuntesovském střihu se prezentuje popík a disco, až má člověk dojem, že ho stroj času přenesl zpět do 80. let minulého století. Kulturní a národnostní rozdíly ještě stírá fakt, že všichni, až na malé výjimky, zpívají anglicky. Bez ohledu na jakékoli předsudky je třeba říct, že letos hrají prim transvestité, homosexuálové a nejrůznější „bizárové“.
Světlou výjimku tvořili Češi -Kabát hrál v podstatě nejnormálnější, ryzí muziku, která tu byla slyšet. (Slovy kapely Kabát: Kritici v Čechách asi spáchají sebevraždu.) K nim by se snad dala přiřadit rocková chorvatská kapela Dragon Fly a maďarská bluesová zpěvačka Magdi Rúzsa.
Diváci, kteří si koupili vstupenky za 200 euro do Hart Wall Areeny, největší hokejové haly ve Finsku, možná litují vyhozených peněz. Vzhledem ke špatnému ozvučení a mimořádným rozměrům haly slyšeli stále téměř identickou hudbu a v lepším případě viděli shluk několika hudebníků, kteří se střídali v pravidelných intervalech.
