Čtvrtek 5. srpna 2021, svátek má Kristián
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Melancholické pomněnky. Modré květiny, které se často objevují v básních

Magazín

  5:10
Kdo by neznal tyhle něžné modré kvítky, které krášlí louky, sady i břehy potoků. Vídáme je v úrodných nížinách i na horských stráních, našly si cestu rovněž do našich zahrad.

Poměnky foto: LADISLAV HOSKOVEC

Pomněnek (Myosotis) je poměrně značné množství, v současnosti je na světě rozlišováno něco přes 100 druhů těchto bylin. Vyskytují se především v mírném pásmu obou zemských polokoulí, ale objevují se i v horách rovníkové Afriky, kde se s nimi setkáme až v nadmořských výškách nad 2000 m. Zcela nejvíce jich roste v Eurasii (přes 60 druhů), značně pestré jsou ale i pomněnky na Novém Zélandu, 35 druhů tu je dokonce přímo endemických, což tedy znamená, že se vyskytují výhradně na těchto pacifických ostrovech. To v celé Severní Americe najdeme endemické pomněnky jen dvě, v Jižní Americe mají pouze jedinou.

Mezi zcela nejvzácnější druhy pomněnek patří arménská Myosotis daralaghezica, která roste jen na pěti lokalitách, jen nevelká je také původní populace azorského druhu M. azorica. U nás je určitě nejvzácnější pomněnka úzkolistá (M. stenophylla), s níž se můžeme setkat už jen v teplejších oblastech středních a severozápadních Čech, na Moravě zůstala zachována pouze na několika lokalitách na jihu. Naopak snad nejběžnějším naším druhem je patrně pomněnka rolní (M. arvensis).

České jméno pomněnka kupodivu příliš staré není, vzniklo zřejmě až v 19. století překladem německého jména „Vergissmeinnicht“. Významově podobný tvar odvozený z němčiny znají i jiné jazyky, angličtina má „forget-me-not“, francouzština „ne m’oubliez-pas“, ruština zas „nězabudku“. To ve středověku a raném novověku Evropané pomněnce říkávali „ouško myší“; ve středověké latině bylo její jméno významově podobné (Auricula muris), vlastně i z řečtiny pocházející výraz Myosotis označuje myší ucho, jehož podobu trochu připomínají listy některých pomněnek. Takže v jejím jménu nebyla vždy ukryta jen pobídka k nezapomínání, vykukovala z něj spíše veselá myší ouška. Anebo taky rybí očka – tak se jí zase říkávalo lidově. K tomuto jménu se vázala pěkná pověst: když má rybka zemřít, vymrskne se nad hladinu, podívá se k modrému nebi a vypustí dušičku. Každý modrý kvítek pomněnky je prý rybí duší, která může být vysvobozena jedině spletením těchto rostlinek do věnečku – věřte, nevěřte, jak jsme koupili, tak prodáváme.

Jisté je, že drobounká pomněnka uměla vždycky oslovit lidskou obrazotvornost a zapsat se do nejednoho básnického díla. Představte si, že má dokonce svou kantátu! Zkomponoval ji rakouský hudební skladatel Anton Bruckner v roce 1845. Básnický text k ní vyšel v jednom německém kulturním žurnálu už v roce 1820, jeho autorem byl jistý W. Dobelbaur. Příběh kantáty je dojemný, velmi smutný – jak už to u pomněnek bývá – líčí nešťastnou smrt dítěte, jemuž v ruce nakonec zůstal jen trs modrookých pomněnek. Jenže zvláštní pomněnkovou melancholii známe i odjinud. Traduje se třeba, že po bitvě u Waterloo (v roce 1815) se celé tamní bojiště zbarvilo květy pomněnek do modra, jakoby tyto drobné květy chtěly připomínat promarněné životy vojáků. A přiznám se, že i mně nedávno dojala velká kola těchto něžných kvítků na někdejším bitevním poli u středočeského Kolína.

V blankytné modři pomněnek musí být něco baladického – jak jinak by totiž bylo možné, že si ji tak často spojujeme s pamětí? Tedy spíše s upomínkou na někoho blízkého, milovaného, který od nás musel odejít. Zajímalo by mě, jaký vztah chovají k pomněnkám Novozélanďané, ty jejich totiž mají květy často bělavé až sluníčkově žluté.

Autor:

Mohlo by vás zajímat