Diváci, kteří před pár minutami tleskali snad úplně všemu, jsou potichu. Před chvílí ve westernovém městečku v Bad Segebergu nedaleko Hamburku explodoval vlak, hořela post office, přeletěl tu obrovský živý orel, ale teď umírá Vinnetou (v letošní sezoně už po osmašedesáté). Čtyři indiáni ho odnášejí na nosítkách i se stříbrnou puškou do zákulisí. Pak Old Shatterhand nasedá na koně a do mikroportu říká: „Vinnetou bude žít navždy,“ a odcválá také za scénu. Bouřlivý aplaus.
Druhou zářijovou neděli skonal v letním amfiteátru v Bad Segebergu, který za druhé světové války vybudovali trestanci pro srazy nacistů, Gojko Mitič alias Vinnetou naposledy. Herec pocházející z Jugoslávie, který se proslavil především ve východoněmeckých filmech, na zdejší scéně v rámci Festivalu Karla Maye vystupoval každé léto od roku 1992. Tehdy tu v úloze apačského náčelníka vystřídal původního filmového Vinnetoua Pierra Brice. S Francouzem Bricem hrál Mitič v 60. letech v západoněmeckých kovbojkách podle Karla Maye - někdejší student tělovýchovy a příležitostný filmový kaskadér se tam objevoval v rolích svalnatějších, ale méně důležitých indiánských bojovníků. Ve východním Německu byl rodilý Sas Karel May označován za fantastu a jeho romány za brak. Protože filmové mayovky v NDR nedávali, proudily na ně davy východních Němců přes hranice do českých kin. Státní filmové studio v NDR zvané DEFA muselo reagovat: v letech 1966 až 1985 natočilo šestnáct filmů z Divokého Západu. Hned v prvním, Synech Velké medvědice, pro nějž angažovalo českého režiséra Josefa Macha, dostal hlavní roli náčelníka Dakotů To-kei-ihta právě Gojko Mitič. V NDR se z něj rázem stala kultovní postava. V následujících indiánkách, v nichž tvůrci kladli důraz na „historickorealistické“ líčení osudu utlačovaných původních Američanů, získal dalších jedenáct hlavních rolí (např. ve filmech Tecumseh, Apači, Pokrevní bratři), desetkrát byl vyhlášen nejpopulárnějším hercem východního Německa, snímky s ním měly úspěch v Asii i Africe. Tehdejší komunistický vůdce Walter Ulbricht byl jeho prvními filmy nadšen a nechal se slyšet: „Jen tak dál.“ Mitič hrál později ve filmech také partyzány, moderoval Ein Kessel Buntes, natočil desku písniček a režíroval filmy pro děti. Dva roky po pádu zdi se stal hlavní hvězdou Festivalu Karla Maye v Bad Segebergu, občas měl menší roli ve scifi nebo historických filmech a v televizi. Zapřísáhlý nekuřák a abstinent, jenž bydlí ve vile u jednoho z berlínských jezer a i v důchodovém věku jezdí na koni jako mladík, se s novináři zásadně odmítá bavit o svém soukromí. Jeho vztah s herečkou Renate Blumeovou se brzy rozpadl, případné další partnerky někdejší „rudý gentleman“ na veřejnosti neukazuje a německý bulvár si zaspekuloval o jeho sexuální orientaci.
Při rozhovoru v prázdném hledišti sedmitisícového amfiteátru dva dny před svým posledním show „šéfindián NDR“ a „celoněmecký Vinnetou“, jak ho tituluje zdejší tisk, vůbec melancholicky nepůsobil. Ze začátku plynně vtipkoval v češtině, kterou se naučil před čtyřiceti lety při práci s režisérem „Pepim“ Machem, nepokrytě se těšil na blížící se dovolenou v rodném Srbsku a silný vítr, který od interview brzy vyhnal jeho mediální zástupkyni Renate Gilenskou, k jeho ošlehané tváři jakoby patřil.
Jako kluk jste si po válce hrál raději na indiány nebo na partyzány?
Když jsme si jako děti hráli, nechtěl jsem nikdy být indián. Chtěl jsem být kovboj - hrdina. Indiáni byli tehdy padouši, alespoň ve filmech s Johnem Waynem, na které jsme se tehdy v Jugoslávii dívali. Ale spíš jsem hrál fotbal, jenže tehdy po válce to nebylo s míčem. Starou babiččinu punčochu jsme naplnili hadry a do té jsme kopali.
Později jste si indiánů hlavně ve východoněmeckých filmech užil dost. V akčních scénách jste nikdy neměl dvojníka, ale vaše proslovy byly vždy dabované. Indián s přízvukem by prý byla diskriminace.
Dabovali mě, ale byl to nesmysl. Říkal jsem, že to není nutné. Že ta němčina s přízvukem se k té postavě hodí, bude to autentičtější. Ale DEFA trvala na svém: Ne, naši Indiáni mluví dokonalou němčinou..
Proč jste se v druhé polovině 60. let rozhodl žít v NDR, v totalitním státě? To muselo být pro vaše filmové kolegy ze Západu překvapení.
To bylo tak. Doma v Jugoslávii jsem začal točit filmy podle Karla Maye. Byl jsem pak na premiérách v Kolíně, Stuttgartu a lidi mě přijali výborně, chtěl jsem dělat další. A najednou přišla do Jugoslávie DEFA a chtěla točit taky filmy o indiánech. A objevil se tam Josef Mach, který hledal herce pro svůj film. Viděl moji fotku a řekl: Kde je tenhle kluk? Toho bezpodmínečně chci. Pak jsme se setkali a on povídá: Skvělé, tohle je To-kei-ihto! Pak jsem se dozvěděl, že je to hlavní role a o čem to je, a řekl si: Člověče, proč ne? Ale myslel jsem si, že to bude jen jeden film a po premiéře si řekneme sbohem. Jenže na to začalo chodit tolik lidí! To bylo holé šílenství, co jsem zažil. Bylo jasné, že musíme pokračovat. Ti lidi mě tam drželi, ne stát. I dnes po představeních za mnou chodí diváci a říkají: Ty filmy byly pro nás v té době jako ventil, v kině jsme se dostali najednou někam úplně jinam. Jeden novinář nedávno napsal: „Gojko Mitič[ byl jediný rudoch, kterého jsme tehdy milovali.“ Jinde bych mohl vydělat víc peněz, ale tyhle lidi jsem nemohl opustit.
Ale nenapadlo vás, že jste v NDR byl zároveň využit pro jakousi skrytou propagandu?
Nevím, nebyl to můj styl. Ale mohlo se stát, že na mě ukázali, jako to dělali se sportovci, třeba s krasobruslařkou Katarinou Wittovou, a řekli: Podívejte, koho v NDR máme!
Myslel jsem spíš to, že ve vašich filmech jste si vzali na paškál Ameriku, zatímco se žádné filmy kritické k životu v NDR netočily. Nebylo to trochu pokrytecké?
Kritizovat Ameriku je přece oprávněné! Myslím, že se docela povedlo chytit Američany na švestkách. Oni nikdy nechtěli slyšet o tom, co provedli s indiány, kolik jich zabili. Kde dnes žijí? V rezervacích. S Židy jsme se vyrovnali, ale jak to bude s indiány? To je problém.
Nevadilo vám, že z Jugoslávie, což byla ve srovnání s NDR takřka svobodná země, jste se přestěhoval do státu s poněkud přísnějším režimem?
Měl jsem jugoslávský pas. Mohl jsem jet na Západ, kdy jsem chtěl. Necítil jsem se omezován, ale bylo mi líto kolegů, kteří tohle dělat nemohli. Když jsem jel do Západního Berlína, říkali mi kolegové: A nemohl bys něco přivézt naší babičce? A já jsem to rád udělal.
Před několika lety jste byl poprvé u indiánů v Americe a představil jste tam i své staré filmy. Co tomu říkali?
Skutečně je to dojalo. Jak se říká, vítěz píše dějiny, a z tohoto pohledu se dřív také točily filmy. Indiáni byli vždycky ti zlí. Ale najednou to byli zase hrdinové a to jim hrozně imponovalo. Ukazoval jsem jim třeba svůj první film, který jsem kdysi dělal s Josefem Machem (Synové Velké medvědice). Točil se podle románu Liselotte Welskopfové-Heinrichové, která pobývala v USA mezi indiány jako etnografka. To je přirozeně rozdíl ve srovnání s Karlem Mayem, který všechno vyprávěl jen ze své fantazie, i když ji měl skvělou. Ve všech filmech, které točila DEFA, se kladl důraz na to, aby kostýmy i rekvizity byly co nejautentičtější.
Vybavujte si nějakou konkrétní poznámku, kterou indiáni měli k určité scéně?
Při některých scénách třeba zdvihali palec.
To byla scéna, v níž jste někoho přemohl?
To ani ne. Víc se jim líbilo, když Tokeiihto roztrhal smlouvu, podle které měl odevzdat indiánskou půdu. To přirozeně vyvolalo aplaus.
Dostal jste nějaké indiánské jméno?
Ano, to byl zvláštní zážitek. Pozvali mě k takovému obřadu. Jeden indián se mě zeptal, jestli mám nějaký protějšek ve zvířecí říši. Řekl jsem, že ne, a on na to: „Zavři oči a mysli na nějaké zvíře.“ Udělal jsem to a v duchu uviděl vlka. Pak jsem oči otevřel a on mi říká: „Máš štěstí, my vlka velmi obdivujeme.“ Já na to: „Vždyť na vlka jsem právě myslel!“ On se usmál a odešel, jako by se nic nestalo. A tak jsem tedy Vlk.
Jak si to vysvětlujete?
Nevím. Řekl bych, že to je náhoda.
A co Vinnetou, není to postava z jiného světa? Není příliš dokonalý? Kdosi ho nazval reprezentantem nelidského humanismu...
To by mohlo sedět. (směje se) Nemyslím, že takový člověk existuje. Ale proč bychom nemohli zkusit jít tímhle směrem? Vinnetou je bojovníkem za mír, za porozumění mezi národy, rovnoprávnost, lásku k bližním, toleranci, všechny tyhle vlastnosti jsou v té postavě vlastně sjednoceny. Ty jsou určitě lidské.
Narodil jste se v Srbsku, které bylo v 90. letech zasaženo válkou, stejně jako téměř celá Jugoslávie, která byla předtím vzorem pro soužití národů. Máte pro to, co se stalo, vysvětlení?
Ano, jsem zlý Srb..... Žádné vysvětlení nemám, je to něco, co jsem nepochopil. Podle mě selhali politici. Stejně jako v Československu. Je to komické, když máte teď mezi Českem a Slovenskem hranice. Proč bylo třeba se rozdělit? Evropa se sjednocovala a tam se stavěly hranice? Proč? Kdo na tom měl zájem?
Máte odpověď?
Nevím. Jednotná Jugoslávie byla docela silný stát. Asi se nehodila do nějakého konceptu.
Váš otec bojoval jako partyzán ve druhé světové válce. Necítil jste v 90. letech také něco jako povinnost bránit vlast?
Ale proti komu? Na čí straně? Protože jsem se narodil jako Srb, měl bych bojovat za Srby? To je blbost! Kdyby ostatní uvažovali jako já, nic by se nestalo. Na koho bych měl střílet? Na souseda, s kterým jsem pil, smál se, výborně si rozuměl? Chtěl bych taky říct, že svou roli v těchto válkách hrají média, to je silná zbraň. Kdo umírá ve válce první? Pravda. Podívejte se na Američany v Iráku. Bush si to všechno zdůvodnil, teď jsou tam, ale čeho dosáhli?
Jak vaše rodina válku přežila?
Moje matka zemřela během bombardování v roce 99. To, co se dělo, jí pomohlo do hrobu. Když bombardování začalo, volal jsem jí. Byla na tom velmi špatně. Později jsem zavolal znovu a můj bratr řekl: „Ona vůbec nemluví, úplně to vzdala.“ Narodili jsem se za druhé světové války a matka nás v té těžké době vypiplala, přežili jsme to. A teď přijde znovu něco takového. To už nezvládla. Pro mě bylo nejhorší, že jsem se se svou matkou nemohl rozloučit. Chtěl jsem jet, ale můj bratr povídá: „Jak se sem chceš dostat? Z nebe padají bomby, mosty jsou zničené, chceš plavat přes Dunaj? Zůstaň, kde jsi, nevíme, co bude dál.“ S matkou jsem se mohl rozloučit až půl roku poté, na jejím hrobě. To bylo hodně těžké.
Co dělá váš bratr?
Je právníkem. Tam, kde jsem se narodil, v Leskovaci. Pracuje ve městě, ale žije vlastně na venkově. Stará se o vinohrad, který nám zůstal po otci. Když přijde z práce, sedne na traktor a jezdí po okolí. I jeho žena a syn jsou právníci. Takže kdybych se dostal do problémů, můžou mě obhajovat. (směje se)
Kdysi jste natočil desku, kde jste četl indiánské texty. Řídíte se něčím z toho?
Určitě. Vidím, že mají dodnes platnost. Líbí se mi například to spojení s přírodou, pokora, že se považují jen za součást velkého celku. Ne za vládce, vlastníky, ale jen ochránce toho, co tu má zůstat pro další generace. A co my děláme dnes? Vše jen pro zisk, za každou cenu. Jeden apačský válečník řekl: „Velký duchu, nedovol mi nikoho odsoudit dřív, než ujdu alespoň míli v jeho mokasínech.“ Tedy dřív, než si o někom udělám názor, musím zkusit myslet jako on. Dnes jsme totiž se vším vždycky hned hotoví.
