Diváci pořadu Black. White. (Černý. Bílý.) mohli sledovat proměnu černošské rodiny Sparksových z Atlanty v bělochy a rodinu Marcotulliů z města Santa Monica v černochy. Maskéři je během pětihodinové procedury změnili k nepoznání - včetně věrohodných umělých vlasů - a vyslali je do ulic jižní Kalifornie vybavené skrytou kamerou. Po dobu šesti týdnů mohly obě rodiny zakoušet pocit, jaké to je, doslova „nebýt ve své kůži“. Společně obývaly jeden dům a porovnávaly si své zkušenosti.
Na projektu se mimo jiné podíleli rapper, herec, režisér a scenárista Ice Cube a producent R. J. Cutler, který natočil v roce 1993 dokument The War Room o předvolební kampani Billa Clintona.
Cílem tvůrců bylo zejména rozvířit debatu o rasové diskriminaci. A to se jim podařilo dříve, než vůbec stihli odvysílat první epizodu. Ukázalo se, že barva pleti je ve Spojených státech 21. století stále ještě složitým a ožehavým tématem, napsal britský deník The Guardian.
Rasismus na vlastní kůži
Naopak Sparksovi v masce bělochů se mohli o existenci rasových předsudků přesvědčit na vlastní kůži. Na záznam skryté kamery zachytili v jednom z tamějších barů muže, který se chvástal tím, že žije „v poslední nedotčené bělošské baště americké střední třídy“.
„Rodiče mě učili, abych si vždy pořádně umyl ruce, poté co jsem podal ruku černochovi, “ pochlubil se přímo paní Sparksové. Brian Sparks zase žasnul, když mu prodavač obuvi v golfovém klubu pomohl nazout boty, a dokonce mu zavázal tkaničky. „To se mi jako černochovi za celých 40 let ani jednou nestalo - až když jsem poprvé nakupoval jako běloch,“ říká.
I Carmen Wurgelová s dcerou Rose, namaskované jako černošky, zakusily rasové předsudky, když žádaly o práci v módních buticích v západním Los Angeles. Nikdy nebyl k zastižení žádný z manažerů nebo jako naschvál právě došly formuláře. Myšlenka zkusit na chvíli žít s jinou barvou pleti není nová. V roce 1959 si novinář John Howard Griffin obarvil kůži načerno a cestoval po rasově segregovaném jihu Spojených států. Jeho zážitky, které tehdy popsal ve své knize Black like me (Černý jako já), tehdy bílé čtenáře ohromily.
Na projektu se mimo jiné podíleli rapper, herec, režisér a scenárista Ice Cube a producent R. J. Cutler, který natočil v roce 1993 dokument The War Room o předvolební kampani Billa Clintona.
Cílem tvůrců bylo zejména rozvířit debatu o rasové diskriminaci. A to se jim podařilo dříve, než vůbec stihli odvysílat první epizodu. Ukázalo se, že barva pleti je ve Spojených státech 21. století stále ještě složitým a ožehavým tématem, napsal britský deník The Guardian.
Pod rouškou tolerance
Rasismus na vlastní kůži
Naopak Sparksovi v masce bělochů se mohli o existenci rasových předsudků přesvědčit na vlastní kůži. Na záznam skryté kamery zachytili v jednom z tamějších barů muže, který se chvástal tím, že žije „v poslední nedotčené bělošské baště americké střední třídy“.
„Rodiče mě učili, abych si vždy pořádně umyl ruce, poté co jsem podal ruku černochovi, “ pochlubil se přímo paní Sparksové. Brian Sparks zase žasnul, když mu prodavač obuvi v golfovém klubu pomohl nazout boty, a dokonce mu zavázal tkaničky. „To se mi jako černochovi za celých 40 let ani jednou nestalo - až když jsem poprvé nakupoval jako běloch,“ říká.
I Carmen Wurgelová s dcerou Rose, namaskované jako černošky, zakusily rasové předsudky, když žádaly o práci v módních buticích v západním Los Angeles. Nikdy nebyl k zastižení žádný z manažerů nebo jako naschvál právě došly formuláře. Myšlenka zkusit na chvíli žít s jinou barvou pleti není nová. V roce 1959 si novinář John Howard Griffin obarvil kůži načerno a cestoval po rasově segregovaném jihu Spojených států. Jeho zážitky, které tehdy popsal ve své knize Black like me (Černý jako já), tehdy bílé čtenáře ohromily.
