Trubači hejnalu v Krakově musejí do práce vystoupat 240 schodů

Krakovští trubači hejnalu jsou součástí tamního hasičského sboru. "Aby se člověk mohl stát hejnalistou, musí především umět dobře hrát na trubku, musí mít vystudovanou hudební školu," říká Zbigniew Ojczyk, který do práce na kostelní věž vysokou 82 metrů chodí už sedmnáctý rok. To, že se stal hejnalistou, považuje za poctu. "Jsme jedinými hasiči na světě, kteří pracují na věži, žádná taková jednotka jinde neexistuje," vysvětluje, proč je tak hrdý na své povolání.

Ve středověku hejnalisté pozorovali, zda se ke Krakovu neblíží nepřítel nebo zda ve městě nehoří. Legenda praví, že když ve 13. století město ohrožovali Tataři, zasáhl trubače šíp do krku. Proto do dneška melodie končí v půli taktu. Když je v Polsku státní smutek, hrají hejnalisté skladbu Slzy matky. Tak tomu bylo i po nedávné letecké katastrofě u západoruského Smolenska, při níž zemřel prezident Lech Kaczyäski se svou manželkou Marií a desítky dalších osobností polského veřejného života.



Strážci majáku
V současnosti trubači hejnalu do služby nastupují v půl osmé ráno na celých 24 hodin. Občas drží hlídku nad městem jen jeden, obvykle jsou ale dva. Každou celou hodinu musejí zazvonit na zvon, pak s trubkou v ruce obcházejí věž a troubí hejnal. "Přestávky v hraní hejnalu nejsou," říká Ojczyk. Na počest králů začíná troubit ve směru hradu Wawel, jeho poslední, čtvrtou zastávkou je okénko na východní straně věže, z něhož se po odehrání skladby vykloní a mává kolemjdoucím hluboko pod ním. Dává také pozor na to, aby se nikdo z turistů, jež se vyšplhají na věž, příliš nevykláněl a aby nikomu nic nespadlo dolů. Občas se stává svědkem mimořádných událostí, jako jsou třeba zásnuby.

Na nudu ve službě si Ojczyk ani jeho kolega Jan Sergiel, který jako hejnalista pracuje třináctý rok, nestěžují. "Je to otázka zvyku, je to podobná práce, jakou mají strážci majáku, i když tak osamocení nejsme," vysvětluje Sergiel. Na věž středověkého kostela dorazily výdobytky moderní techniky. V malé kanceláři mají hejnalisté počítač, televizi a rádio, mohou telefonovat. "Máme tu celkem pohodlí," hodnotí Sergiel. V noci, když zrovna nemusejí plnit své povinnosti, si mohou zdřímnout na pohovce. K dispozici mají i toaletu. Během služby proto nemusejí vůbec scházet z věže, jídlo si nosí s sebou. Někdy si objednávají pizzu z restaurace. Její zaměstnanci se prý předhánějí, kdo z nich jim bude moci objednávku donést.



Opary - největší nepřítel hejnalistů
Ojczyk i Sergiel tvrdí, že se ještě nikdy nestalo, že by některý z jejich kolegů zaspal nebo zapomněl odzvonit celou hodinu a zahrát hejnal. Občas se ale stává, že se někomu z hejnalistů udělá špatně a potřebuje vystřídat. Obrovskou nepříjemností, která trubačům dokáže znemožnit výkon služby, jsou opary.

Hejnalisté ke Krakovu neodmyslitelně patří. Když kdosi přišel s nápadem, že by "živý hejnal" mohla nahradit nahrávka hraná z reproduktoru, vzbudilo to obrovský odpor veřejnosti. "Je to tradice, která se drží přes mnoho století," připomíná Ojczyk. Od roku 1927 každý den v poledne v přímém přenosu vysílá hejnal z věže Mariánského kostela Polský rozhlas. Pro hejnalisty jsou jejich pro většinu lidí neobvyklé služební povinnosti rutinou. To, že do celé hodiny schází jen několik minut, nechává Ojczyka naprosto klidným. "To ještě stihnu vypít kávu," říká.