Aby mohly být květiny vystrčeny až na okenní římsy, muselo se nejprve změnit otevírání oken. Dříve bylo běžné, že se otevírala ven, jejich pohyb zákonitě truhlíky shazoval. Proto se rostliny pěstovaly v nejrůznějších vrhlících, kruhulích, donicích a pernicích, jak se všem těm květináčovým instrumentům říkávalo, spíše mezi okny.
Když se tedy etnografka Vlasta Havelková ve zprávě o Národopisné výstavě českoslovanské v roce 1895 zmiňovala, že hanácké hospodyňky pěstovaly na oknech rozličné voničky, zejména muškát, bazalku, balzamínu, rozmarýnu, rezedu a mořskou cibuli, mínila tím, že je ukládaly mezi okna.
I Karel Čapek ještě v roce 1932 vzpomínal na dávné okenní mučenky, voskovky, zvonečky, fuchsie, myrty a veroniky. Smutně však poznamenal, že teď je v oknech vystřídaly leda tak špatně pěstěné vyčouhlé pelargonie, umořené stínem a suchem, v okázalejších případech pár petúnií.
