Moc se přimlouvám, aby zástupci Setuzy i zodpovědně jednali. Tj. aby prakticky ihned (kdy je lokomotiva v provozuschopném stavu) vyhledali nějaké kvalifikované železniční muzeum s možností kvalitního uložení lokomotivy (ne jako zubrničtí, kteří mají vagony a stroje "venku" na pospas klimatickým vlivům) a vyjednali s ním dar - zapůjčení stroje pro zachování pro příští generace. A pozor. Chce to i stejným způsobem jednat o zařízení vyvíjejícím páru pro lokomotivu. Jsem zvědav, zda se zachováme jako kulturní národ nebo jako barbaři (tj. stroj skončí ve šrotu). A bohužel i za cenu, že by stroj převzalo zahraniční muzeum.
opravny, kde se z důvodu nedostatku kapacit v DDR mimo oprav vyráběly akumulační lokomotivy.Ty ze Setuzy mají výrobní čísla 15037 a 15041.Jinak v naší republice jezdily akumulačky v mnoha továrnách a na mnoha rozchodech.První byl už za R-U v plzeňské Škodovce Karl od Firmy Hohenzollern na rozchodu 500 mm.
technicky vzdělán. Ale tomu výkladu pana Krska, jak to funguje, opravdu nerozumím.
Lokomotivě se říkalo papiňák. Do lokomotivy se natankovala voda. Dále se do zásobníku s vodou natlakovala pára do tlaku 18 bar. Zvyšujícím se tlakem se posouvá bod varu vody, který při tomto tlaku činí zmíněných 200°C. Upouštěním páry do válců je vyvíjena energie a neustálý bod varu vyvíjí další páru pro provoz. Až se dostaneme na 100°C, kdy vývin páry ustává a je potřeba lokomotivu znovu doplnit vodou a natlakovat. Na jedno naplnění ujela asi 30 km.
Škoda toho stroje, snad neskončí na šroťáku.