Neděle 4. prosince 2022, svátek má Barbora
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Magazín

Z vyprávění staré moruše. Co ji chybí na kráse, to hravě dohání barvitou historií

Rozeklaný kmen moruše foto: Ladislav Hoskovec

Jen kousek od dnešního vstupu na nádvoří bývalého cisterciáckého kláštera ve Zlaté Koruně se leskne hladina menšího rybníčku, na jehož březích roste několik starých stromů. Ten nejzajímavější z nich byste vlastně mohli snadno přehlédnout, vypadá spíš jen jako rozložitý keř: kmen má silně nahnutý, notně rozeklaný, některé větve jsou zajištěny podpěrami.
  5:00

Není to žádný velký krasavec. Je to letitý morušovník bílý (Morus alba), lze připustit, že patří k vůbec nejstarším morušovníkům v Čechách. Co tomuto stromu chybí na kráse, to hravě dohání barvitou historií, která se pojí s jeho výsadbou.

Morušovníky znali Češi od středověku, dobře se vědělo o nezastupitelné roli listů bílých moruší při získávání hedvábí, plody i listy černé moruše byly zas používány ve staré medicíně – morušová pálenka prý byla dobrým lékem na angínu, kořen stromu byl dokonce pokládán za omějový protijed.  

V Čechách se je pokusil ve větším pěstovat na svém panství Albrecht z Valdštejna, už v roce 1627 k tomu povolal hedvábnické mistry až z Itálie. Avšak největšího rozšíření u nás doznaly morušovníky v době panování Marie Terezie, v roce 1752 bylo totiž ve Vídni vydáno nařízení, aby v zájmu podpory výroby hedvábí byly tyto dřeviny vysazovány co možná nejhojněji.

Právě tento císařský výnos měl jistě vliv na šíření morušovníků i na jihu Čech, můžeme se domýšlet, že onen zlatokorunský pamatuje ještě posledního zdejšího opata Bohumíra Bylanského (1724–88, opatem byl v letech 1755–85). Housenky bource morušového do kláštera přivezl z Vídně místní hospodářský správce, zároveň byly pro jejich chov potřebné moruše vysazeny na všech klášterních statcích i u okolních far.

Opat také pořídil nezbytné náčiní k odmotávání hedvábí a k jeho barvení, do tajů hedvábnictví zasvěcoval dokonce i místní děti, pro které v roce 1772 založil klášterní školu. Vyučovalo se česky a děti se tu tedy neučily jen zpívat, číst, psát a počítat, ale seznamovaly se i s chovem bource morušového a výrobou hedvábí. Opat na dětech nešetřil, měly tu pěknou sbírku rozličných přírodnin, klášter opatřil i několik dalekohledů a mikroskopů, matematické nástroje, vývěvu, magnet a rovněž k výuce potřebné hudební instrumenty.

Dodnes proslulé jsou zlatokorunské vyučovací tabule, na nichž byly zdejším konvršem vymalovány jak výjevy z každodenního života, tak portréty významných osobností či scény mytologické. Nechyběla ale ani velká mapa Čech, na jejímž okraji objevíme i vedutu zachycující možná až trochu idealizovanou podobu celého kláštera někdy v polovině 18. století. Budovy kláštera byly obklopeny zahradami, byla tu zahrada kuchyňská a ovocná, velmi výstavná část zahrady, která sestávala z terasovité zahrady s vodní nádrží, fíkovny i skleníků, v nichž se pěstovaly choulostivější rostliny, se rozprostírala na severní straně opatství. 

Uprostřed velkého konventu samozřejmě leželo samotné zahradní srdce klášterní meditace – rajský dvůr. Podél Vltavy prý byly ještě vysazovány košíkářské vrby, ke klášteru patřila i chmelnice a vinice. V konventní zahradě byla navíc postavena ptáčnice, v lesích nad opatstvím byla zřízena i malá obora. A to stále není všechno: na nejvýše položeném místě v blízkosti kláštera nechal opat Bylanský vystavět menší hvězdárnu pro pozorování tajemných událostí nebeských.

Právě o tom všem by mohl dlouze vypravovat onen vetchý morušovník od rybníčku. A stejně by neřekl o Zlaté Koruně všechno, zdejší lípy totiž pamatují časy ještě dávnější. O těch ale zase jindy.

Autor:

Právě čtete

      Mohlo by vás zajímat