ROZHOVOR BEZ OTÁZEK
Z dospívání za komunismu se mi vybavují šedé dvorky, kde jsem s kámoši honil hokejkou tenisák. A pohled ze třídy s ruskými hvězdami na oknech a říjnovou nebo únorovou výzdobou. Rodiče nadávající na systém a taková všeobjímající a v něčem vizuálně silná ošklivost. Vidím hnědo-béžový nápis Tabák, růžový nápis Polotovary, Ženu za pultem a holky ze třídy v pionýrských šátcích. Nemám vysloveně negativní vzpomínky, ale jak jsem docházel do puberty, začal jsem to dusno vnímat víc, začal číst samizdat, Havlovy věci, 2000 slov, Mňačkovo Jak chutná moc...
Moje spřízněnost s bratry Mašíny je vlastně nijaká. Všichni Mašíni jsou z jednoho rodu, sahá to až někam do konce 16. století. Byli to bohatí sedláci na Plzeňsku. Asi před dvěma sty lety se dva bratři rozešli ve zlém a jeden založil nové grunty na Kolínsku. Odtamtud je větev, ze které jsou i bratři Mašínové. Můj táta je z větve plzeňské.
Na studia na AVU vzpomínám rád. Přišel jsem do prváku a hned byla revoluce: přespávali jsme na škole, lidi nám nosili jídlo, všude byla naděje a obrovská energie. Jako správní revolucionáři jsme ihned svrhli staré vedení. Najednou jsme si mohli vybírat, koho na školu pozveme. Za vzory jsme měli Načeradského, Sopka, Knížáka, oslovili jsme je, jestli nás nechtějí učit - většina nabídku přijala. Vzpomínám na to jako na šťastnou, sebevědomou, otevřenou a divokou dobu.
Prošel jsem čtyři ateliéry: klasickou malbu, grafiku, konceptuální umění a nová média. Diverzita je pro výtvarníka důležitá. Přinese schopnost větší otevřenosti, experimentu, umožní přistupovat k věcem znovu a nerutinně. Noví profesoři byli tehdy plní chuti něco ze sebe předat, žili jsme s nimi po určitou dobu v jakési komunitě. Ale jak vím od kamarádů, časy na AVU se změnily. Je to opět kostnatá, kamenná instituce. To není pro žádnou uměleckou školu dobré. Ale věřím, že se to zlepší.
K filmu jsem se dostal tak, že jsem kreslil storyboardy a pracoval jako filmový výtvarník. Někdy v roce 1993 dostal David Saudek, syn Jana Saudka, nabídku, aby dělal dekorace pro Olmerův film Nahota na prodej. Přišel za mnou, jestli to nechci dělat s ním. Byli jsme úplní cucáci, ale Vít Olmer se ukázal jako noblesní chlap. Po počátečním pohovoru vzal nás mlaďochy do týmu jako čerstvou krev, a že nesmíme udělat žádnou botu, jinak nás přetrhne. My jsme se moc snažili - moc výtvarnýho na tom filmu nešlo ukázat, ale obrovská zkušenost to byla. Já mu za to děkuju.
Jak jsem se dostal k reklamě. Produkční společnost Dawson jsme založili v roce 1994 s Davidem Ondříčkem a Danielem Netušilem. Zpočátku jsem klukům pomáhal výtvarně, kreslil dekorace, storyboardy. První věc, kterou jsem točil samostatně, byl klip pro Petra Jandu. Odtud byl jen krůček k mojí první reklamě.
Rád vzpomínám na reklamy na Český Telecom s Janem Krausem. Bavilo mě pracovat s výraznou osobností, se kterou si rozumím. Nebo na letošní natáčení pro Kofolu s těmi panáčky z bavlnek. Šlo o minutovou reklamu, což je výjimečné.
Máte tak větší šanci odvyprávět příběh nebo rozehrát emoci. Rád taky vzpomínám na spoty, které jsem dělal pro asijský trh. Tam k člověku, když už si ho jako režiséra vyberou, mají velký respekt, nechají vás pracovat, a i když to možná zní v kontextu reklamy nezvykle, berou vás za umělce. Není v tom ten přístup, se kterým se člověk občas setkává v Evropě - my to platíme, tak budeš skákat. Skvělá práce bylo natáčení klipu pro MTV s Veronikou Bromovou nebo minutový spot BMW natáčený v džungli nebo výpravná celosvětová reklama Mercedes/McLaren na formule 1 s Mikou Häkkinenem.
S názorem, že reklama je šmíra, se setkávám čím dál míň. Myslím, že lidi si zvykli, že reklama je součástí tržní ekonomiky. Jsou pragmatičtější, a navíc se i tady objevili kvalitní režiséři, díky kterým si lidé všimli, že reklama může být podařené, provokující malé dílo.
Na reklamách se naučíte řemeslo, které ve filmu zužitkujete měrou vrchovatou. Naučíte se, že režisér není pánbůh, naučíte se pracovat efektivně s časem a postavit záběr tak, aby vypadal dráž, než kolik ve skutečnosti stál. Co vás reklama nenaučí, je práce s hercem. Ve filmu dostanete na dialog třeba tři minuty a můžete herce nechat, aby si minutu hleděli zamilovaně do očí. Na reklamu máte třicet vteřin: když potřebujete emotivní scénu, nikdy nebude tak silná jako ve filmu.
Film 3 sezóny v pekle jsme s Monikou Kristlovou vydupávali ze země šest let, za což jí patří hluboký obdiv. Od začátku jsme věděli, že chceme zahraniční koprodukci, protože historický film potřebuje
víc peněz. Mezitím samozřejmě byly hluboké propady, kdy jsme si říkali, že to odpískáme, jen abychom se znovu nadechli, vnitřně se znovu motivovali a zase uvěřili, že se to podaří. Film je na světě. Hurá!
3 sezóny v pekle mají pozitivní ohlasy a já jsem z toho nadšený. Pro mě je samozřejmě důležité, aby lidé přišli do kina, každý režisér je nejradši, když jeho film vidí co nejvíc lidí. To, jestli se film zaplatí, je v rámci našeho malého trhu dlouhodobý proces, se kterým jsme počítali dopředu. Ale nechtěli jsme kompromis. Objevily se ale i negativní reakce. A to je v pořádku - můj film snese kritiku, některé věci sedí. Byl to debut. Nejsem mistr světa a na svých chybách se učím. Ale mám čisté svědomí, udělal jsem pro výsledek maximum.
Natáčení je dřina. Kdo neabsolvoval natáčení velkého filmu, navíc v pozici režiséra, těžko pochopí, jak vysilující je to proces. Někde jsem četl, že profese s největším výdejem fyzické energie a největším psychickým tlakem jsou astronaut a filmový režisér. Něco na tom je.
Jsem s prací režiséra spokojený. Miluju ji. Obohacuje vás emocionálně, intelektuálně. Dá vám spoustu zážitků, prožijete osudy svých postav - o to jsou jiní lidé ochuzeni. A hlavně, hýčkáte si to svoje „dítě“, což je na tom to nejhezčí.
S dětmi vím, o čem mluvím. Mám dvě. Nejlepší na světě. Andreje a Jasmínu, šest a půl a tři a půl roku. Jsem šťastnej táta.
Celovečerní debut Tomáše Mašína 3 sezóny v pekle se v českých kinech promítá od 26. listopadu
