Jak naznačeno,
přímé slovo, rozhodnost, odhodlání, přesvděčení.. islám vítá. On nemá nic jiného, jehom autority jsou jen aktuálně osvědčené, vyzkoušené. Tak i v mnohem civilizovanější části orientu je velká úmrtnost tankových velitelů, nezalézají do věže včas, jinak by před nováčky v pancíři vyděšené, neobstáli. Německý proces mi záhadou, spíše ekumenisismus je příkopem, k liberálním občanům i hierarchové se snaží upgradovat. Jejich frustrace pochopitelná, církev paradoxně není až tak stabilní, ta putující část, viditelná, je i procesem, nejen strukturou. Ponacistickému německu dala církev novou identitu, smíření, odpuštění, odpykání nejen charitou třetímu světu. To ale pozice lehce dětská, je čas dospět, rozhodovat svobodně, zrale, ne pod dojmem viny a prázdna. Tak církev made in US. Jako lidství není dědičné a každá generace jej buduje znovu, nebo nebuduje (nacismus, komunismus, socialismu), i křesťanství je živé, rostoucí, tu schne, tu kvete, jinde zraje, jinde klíčí. I Bible používá fíkovník, na něm je každá fáze, i větev suchá, co časem obrazí. Ustát to chce osobnost, lidový hierarcha právem kolísá. Ale bez občas "prázdného" kostela se nedozví, kdo vlastně v kostele je, oč tam běží, mítingy dělá kdekdo. Německá ekonomika je pevná, to má i svou opolaritu strachu, slabosti, vratkosti. Ratzinger byl volen už v 60. letech, generace jej četli a realizovali. Sociální proces ale umí předvídat, zatímco generálové se připravují na minulé války, komunita se tvaruje na teprve přicházející podmínky. Instinktivně, jedno zda tvarová pole, nějaký fraktál je v hloubi existence a stačí jej realizovat. Plánovači jsou vesměs trapní, leda když kradou jako solárníci, tomu obdiv, plánovat církev je komické docela.