8. srpna 2018 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Armádní kaplan: Nejbližší padlých vojáků chtěli vždy vědět, jak to proběhlo. A jestli se tomu dalo zabránit

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 9Diskuse
Tiché sbohem v Bagrámu, kde v neděli zahynuli tři čeští vojáci po sebevražedném útoku Talibance. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tiché sbohem v Bagrámu, kde v neděli zahynuli tři čeští vojáci po sebevražedném útoku Talibance. | foto: Armáda ČR

PRAHA Se smutnou povinností informovat pozůstalé o úmrtí jejich blízkého v bojové misi má hojné zkušenosti. Hlavní armádní kaplan Jaroslav Knichal byl podobné situaci vystaven čtyřikrát. „Emoce tam jsou, ale kaplan se nesmí nechat strhnout,“ říká v rozhovoru pro Lidovky.cz duchovní, jenž ve středu na pražském letišti pronese modlitbu za trojici padlých českých vojáků v Afghánistánu.

Lidovky.cz: Co nastává v momentě, kdy se dozvíte o tragédii?
Existují mechanismy, které po minulých zkušenostech máme nastavené. Když se něco takového odehraje, zprávu dostane kaplan ze Společného operačního centra, který následně řídí činnost kaplanů v souvislosti s tragickou událostí. Úzce spolupracuje s kaplany, kteří spolu s velitelem jednotky vyjíždí k rodinám, kde oznámí smutnou událost.

Jaroslav Knichal (42)

Plukovník Jaroslav Knichal se narodil 7. května 1976 v Uherském Hradišti. Vystudoval teologii na olomoucké univerzitě. V roce 2001 byl vysvěcen na katolického kněze. Dva roky sloužil jako duchovní v Přerově. Od roku 2003 působí v Armádě ČR jako vojenský kaplan. Účastnil se zahraničních misí v Iráku, Kosovu a dvakrát v Afghánistánu. Od roku 2015 je hlavním kaplanem české armády. Čtyřikrát byl součástí týmu, jen musel pozůstalé informovat o úmrtí blízkého.

Lidovky.cz: Za jak dlouho od chvíle, kdy informace na středisko přijde, jsou kaplani u pozůstalých?
V okamžiku, když přijmeme zprávu o tragické události a dochází k upřesnění informací, máme stoprocentně připravené kaplany, kteří okamžitě mohou s daným týmem vyrazit k rodině. Chceme, aby informaci o tragické události dostala nejprve nejbližší rodina a následně je informována veřejnost.

Lidovky.cz: Kdo tvoří tento zvláštní tým a jak jsou v něm rozděleny jednotlivé úkoly?
Tvoří jej velitel dané jednotky, k níž daný příslušník patřil, vojenský kaplan a vojenský psycholog. K nim je možné přidat ještě další osoby, například lékaře, který je připraven v akutním případě pomoci. Nejdůležitější je ovšem role velitele, který vždy oznamuje, co se stalo. Pak už je to služba psychologa a kaplana, aby pracovali s rodinou.

Plukovník Jaroslav Knichal, český katolický kněz a hlavní kaplan Armády České republiky.

Plukovník Jaroslav Knichal, český katolický kněz a hlavní kaplan Armády České republiky.

Lidovky.cz: Když si představím, že bych za dveřmi svého bytu zahlédl uniformované příslušníky, okamžitě by mi nejspíš bylo jasné, že se cosi událo. Musí se oznámení vyřknout okamžitě, nebo je třeba na ni pozůstalé nejprve připravit?
Bezesporu to stejně vnímají i rodiny. Když vás vidí, je jim jasné, že se událo něco tragického, bolestného. Zároveň ti, kteří oznamují úmrtí vojáka, jsou zodpovědní za to, že vaše předání zprávy proběhne s plným ohledem na právo pozůstalých obdržet ji důstojným a správným způsobem, a to navzdory širokému spektru situací a okamžiků, které při samotném předání zprávy a po něm nastávají.

Jde o náročnou záležitost, jejíž průběh a vývoj nelze s jistotou předem odhadnout. Předání zprávy o úmrtí se dá charakterizovat jako „balancování na ostré hraně“, protože vůči vám směřují dvě, poměrně různorodá očekávání. Nejbližšími pozůstalými zemřelého jste vnímán ve dvou rozdílných rovinách. 

Za prvé jako úřední osoba, představitel našeho státu a jeho rezortu obrany, od které se očekává vysoce korektní, obsahově a věcně správné jednání, předání zcela jednoznačných a platných informací a poskytnutí garance za průběh událostí v dalších dnech. Za druhé jste pro ně lidskou bytostí, která je první a jedinou, která předá zprávu, jež zevrubně změní jejich dosavadní život. Proto také jste první, kdo je spontánně pozván, aby „spoluprožil“ a v čistě lidské rovině sdílel jejich první reakce na skutečnost ztráty blízkého člověka.

Lidovky.cz: Jak dlouho tým u pozůstalých zůstává?
Zažil jsem tuto skutečnost ve čtyřech případech a pokaždé tomu bylo jinak. Vždy záleží na daném týmu, který předává zprávu o úmrtí, aby vyhodnotil, že pozůstalý je dostatečně stabilizován a nezůstane sám (je v přítomnosti a péči jiné osoby či osob). Nejedná se o jednorázovou pomoc pozůstalým zemřelého. Psycholog nebo kaplan posléze pravidelně navštěvuje pozůstalou rodinu, dle vzájemné domluvy. V prvních dnech to bývá velmi intenzivní, protože se domlouvá převoz ostatků, účast rodiny na tomto obřadu. Stejně tak se řeší poslední rozloučení s vojenskými poctami.

Lidovky.cz: Která období jsou pro rodinné příslušníky nejtěžší?
Nejtěžší je první okamžik oznámení a vůbec přijetí této zprávy. Pak samozřejmě moment, kdy se nejbližší zúčastní obřadu přivezení ostatků. Velmi náročný na psychiku člověka je okamžik rozloučení, pohřbu. A stejně tak je velmi bolestné první výročí od tragické události.

Lidovky.cz: Jak konkrétně pomáháte?
Jde o lidské „spoluprožívání“. Vnímáním toho, co ti pozůstalí prožívají. Později pomáháme rodině zemřelého s praktickými věcmi týkajících se posledního rozloučení. Snažíme se zkrátka být s lidmi v těchto bolestných okamžicích.

Rotný Martin Marcin byl jedním z tří českých vojáků, kteří zahynuli 5. srpna 2018 na východě Afghánistánu při útoku sebevražedného atentátníka.
Patrik Štěpánek před táborovým „oltářem“.

Lidovky.cz: Lze takového člověk utěšit?
Cokoliv bolestného v lidském životě nikdy nesmažete. Čas to zakryje, ale to, co prožijete, ve vás vždy zůstane. Přijdou momenty, kdy se vám to vrátí. Celý život se s tím učíte žít. Není to tak, že vyslovíte větu a pozůstalí jsou rázem v pořádku. To nelze. Tato bolestná zpráva zcela změní život rodiny.

Lidovky.cz: V daný moment pozůstalí pochopitelně prožívají obrovskou bolest. Jsou ale schopni reflektovat, že jejich blízký je hrdina, jenž obětoval svůj život vlasti?
Když máte v rodině vojáka, který samozřejmě při své službě jezdí do zahraničních misí, napadají vás různé myšlenky. Někde v podvědomí si říkáte, že vám se tragická událost nemůže stát. V momentě, kdy nastane, si hlavně uvědomujete ztrátu syna, manžela, sourozence, strýce. Člověka, který byl součástí vašeho života. Nic jiného nevnímáte.

Lidovky.cz: Zajímají se rodiny o podrobnosti úmrtí jejich blízkého?
Ve všech čtyřech případech, které jsem zažil, to chtěli nejbližší vždy vědět. Ptali se, jak to proběhlo, co se odehrálo, jestli se tomu dalo zabránit. Tyto otázky samozřejmě padaly.

Lidovky.cz: Ptám se, protože se objevila informace, že celý sebevražedný útok zachytilo na kameru bezpilotní letadlo ScanEagle, která v Afghánistánu monitorují každý pohyb vojáků mimo základnu. Mají pozůstalí vůbec nárok tyto záznamy zhlédnout?
Nevím, jestli nárok mají, nebo nemají. Jsem ale plně přesvědčen, že se nejbližší budou ptát, co se stalo. To je skutečnost, která se netýká jen úmrtí v zahraničních misích. Je tomu tak vždy, když se něco stane. Rodina se ptá po tom, co se odehrálo při úmrtí jejich nejbližšího. Je to zcela přirozené.

Zleva desátníci Kamil Beneš, Patrik Štěpánek a rotný Martin Marcin.

Lidovky.cz: Jsou za této situace solidární s rodinami i ostatní členové armády či veřejnost?
Armáda je jedna rodina. Ačkoliv třeba dotyčného neznáte konkrétně, vždy vás tragická událost zasáhne. Šlo o kolegu, který obléká stejnou uniformu, byl v zahraniční operaci, tak jako vy. Umíte si představit prostředí, ve kterém se bolestná událost odehrála. To všechno nás spojuje a činí nás solidárními s nejbližší rodinou zemřelého.

Lidovky.cz: Co se naopak děje mezi vojáky na misi?
Ze svých zkušeností mohu říci, že důležité bylo zejména hodně komunikovat s vojáky, zvláště s těmi nejbližšími z jednotky zemřelého, kteří byli přítomni tragické události. Prvotní věc je takzvaný „debriefing“, pojmenovat, popsat, co se vlastně stalo a co nyní konkrétně vojáci prožívají. Jaké emoce se v nich objevují.

Lidovky.cz: Dokážou se vojáci „otevřít“ a popsat své pocity?
Je to různé. Někdo je nastavený tak, že potřebuje být sám.

Lidovky.cz: Co je správné?
Nelze říci, co je správné. Jsou povahy, které si jakoukoliv krizovou situaci zpracují raději osobně. Potřebují být sami a vnitřně se s tím vyrovnat, ztotožnit, přijmout to. Jiní o tom potřebují mluvit.

Lidovky.cz: Zažil jste, že by nějakého vojáka podobná událost vnitřně zlomila a ztratil odvahu a sílu dále plnit své úkoly?
Osobně jsem to nezažil a nevím o případu, že by se to odehrálo. Když přijde takový bolestný okamžik, vojáky to stmelí. Chtějí dokončit to, pro co tam jeli, a splnit úkoly, které jim byly na začátku stanoveny, pro své kamarády, kteří zemřeli. Spíše je to zdravě nabudí. Nevím ani o případu, aby taková tragická událost strhla vojáka k tomu, aby začal fungovat bezhlavě či se nějak mstít.

Všichni vojenští kaplani na jedné fotografie v roce 2017. Vzácná situace.

Všichni vojenští kaplani na jedné fotografie v roce 2017. Vzácná situace.

Lidovky.cz: Skrývají vojáci bolest, nebo dokážou dát emoce najevo?
V okamžiku, kdy plní své úkoly, jsou naprosto profesionální. Při rozhovoru ale přiznají, že vnitřně prožívají hněv, bolest ze ztráty kolegy. Najednou si vybaví společné okamžiky. Vojáci jsou lidé. Prožívají radosti a starosti. Zažívají pláč i smích. Stejně jako každý jiný člověk.

Lidovky.cz: Umí bolest ukázat i v kolektivu, nebo si před ostatními zachovávají tvář silných mužů?
Muži obecně většinou neradi projevují své emoce veřejně. Když se ale večer po celém dni zastaví, dokážou ukázat i slzy. Za to jsem jako kaplan rád, protože to vyplavuje všechny emoce a pak je voják opět připraven plnit své úkoly. Opět však musím dodat, že je to naprosto individuální.

Lidovky.cz: Zpracovávají takovou událost jinak věřící vojáci a ateisté?
V lidské rovině prožívají všichni bolest ze ztráty kolegy či kolegů. A to bez rozdílu, zda jsem věřící či ateista. Osobně vnímám, že víra mi pomáhá v mém životě zvládnout i ty bolestné okamžiky. Víra mi nabízí naději, vnitřní sílu. Přesto lidsky prožíváme bolest.

Vyjádřete svou vzpomínku, kondolenci či poděkování padlým vojákům - po kliknutí na banner.

Pieta za padlé vojáky na zahraničních misích.

Lidovky.cz: Co osobně jste pociťoval vy, když jste informoval pozůstalé o úmrtí jejich blízkých?
Když je to poprvé, netušíte, co se bude dít, jaké budou reakce. I když jste přítomni opakovanému předávání zprávy o úmrtí, tak průběh a vývoj nelze s jistotou předem odhadnout. Tušíte, že to bude hodně bolestivé a i vás to hodně zasáhne. Emoce tam jsou a jsou hodně silné. Přesto nebo právě proto je k předání zprávy o úmrtí přistoupit zcela racionálně.

Lidovky.cz: Zůstal jste s rodinami po těchto zkušenostech v úzkém kontaktu? Jste si bližší?
Je to zkušenost nejen má, ale i ostatních kaplanů, že vazby s rodinami zůstávají i nadále. Jsou to vyloženě přátelské vztahy, nikoliv pouze profesní. Když má člověk čas a jede kolem místa, kde žije daná rodina, tak se zastaví.

Lidovky.cz: Jak se kaplani s emocemi vyrovnávají? Mohou také ukázat slabost?
Musí se s nimi vyrovnat. Co jsem zažil na misích, vojáci vždy očekávali, že kaplani to mají vždy zpracované. Ačkoliv situace je tragická a bolestná, tak kaplani jsou ti, kdo je tím opěrným bodem.

Lidovky.cz: A mají to vždy zpracované, nebo někdy nastane situace, kdy se s tím perou, ale musí zachovat svou tvář?
Jsou kaplani, kteří to mají zpracované tak, že jsou v danou chvíli pevní. Ale jsou kaplani, kteří se s danou situaci poperou, ale i tak jsou oporou. A určitě to není z důvodu zachování si své tváře. Snažíme se v našem kaplanském společenství vzdělávat v krizové intervenci, na základě modelových situací se připravujeme na zvládnutí bolestných okamžiků.

Lidovky.cz: Kolik kaplanů bývá obvykle na misi?
S kontingentem vyjíždí jeden kaplan.

Lidovky.cz: Co kdyby on situaci nezvládl?
Zatím se to ve dvacetileté historii od obnovení duchovní služby v armádě nestalo. V okamžiku, kdy si kaplan není v některých věcech jistý, zkontaktuje se se zkušeným kaplanem, který při podobné události byl, a nechá si poradit. Nestalo se, aby kaplan dál nepokračoval, protože situaci nezvládal.

Lidovky.cz: Kolik má česká armáda kaplanů?
Je nás 32 z devíti církví. Také máme mezi sebou kaplanku.

Lidovky.cz: Je více empatická?
Více empatická asi ne. Ale má na některé věci jiný pohled než my muži. Takový, který by nás ani nenapadl. A za to jsme vděční. Je to obrovský přínos.

  • 9Diskuse


Robert Sattler

Autor

Robert Sattlerrobert.sattler@lidovky.czČlánky