Jaroslav Róna představuje již po tři desetiletí výraznou osobnost české výtvarné scény. Přesto mu skutečně reprezentativní monografie vychází teprve nyní. Potřebu vyrovnat tento dluh pocítil malířův přítel Jan Dvořák, který je v knize uveden jako editor a byl hybatelem celého projektu. Dalšími činiteli byli kromě prací samotného Róny autor textu Jiří Olič, který se jeho dílu věnoval již v katalogu Tvrdohlaví, a nakladatelství Gallery, jež nákladnou publikaci vydalo.
Na rozdíl od jiných podobných knih je zde striktně oddělena obrazová a textová část, takže pět šestin knihy jsou spíše obrazovou konzervou malířovy tvorby. Začínáme v roce 1979 v nedlouhém informelním období Jaroslava Róny. To o dva roky později přechází přes barevně syté emailové obrazy k několikaletému zaujetí českou expresivní groteskou. V těchto dílech z první poloviny 80. let se Róna poněkud vytrácí, absorbovaný v dobovém výtvarném zeitgeistu.
Vlastní tvář nachází poměrně brzy, již někdy v polovině téže dekády. Je to ovšem tvář bez obličeje, později tvář lidštější, ovšem jaksi zasněná, spící, ponořená do sebe. Oličův text cituje pozoruhodné malířovo vzpomínání na to, jak obtížně hledal „hlavního hrdinu“ svého světa, svého výrazu. Často byli tím hrdinou psi jakožto tvorové nejobecnější, na půli cesty mezi přírodou a člověkem. Později jsou jeho polotvorové zasazeni do krajin, ovšem krajin přízračných, bezčasých. Až tak bezčasých, že mnohým kritikům připadly Rónovy práce přespříliš tradiční, ne-li přímo polopatické. Zaskočil je zřejmě jeho jakoby obrácený autorský vývoj směřující od rozvolněných a abstraktních forem k symbolismu přehledné formy. Guláš české ironie také jen těžko snášel výtvarníkův atak velkými tématy.
Róna je však mimořádně neklidným hledačem. S každým obrazem zkouší něco nového, aniž by se vzdával svého vnitřního zraku. Vstřebává, jak jinak, množství vlivů, od Konůpka a Zrzavého až po H. R. Gigerovi. Paradoxem Rónovy osobnosti se zdá být rozpor mezi jeho zemitým, čitelným lidským typem, jeho racionalitou, činorodostí a hravostí a na druhé straně obručemi temnoty, úzkosti a strachu, který považuje za hybný moment života. Možná toto pobývání na pomezí obou řádů vtiskává jeho plátnům tak silný apel. Pohyb pláten směřuje od symboliky obrazů vnějšího, byť mytického světa k cestě do sebe sama. Je to cesta směrem dovnitř a dolů, až někam na dno (plátno Na dně, 1988), kde se choulí kruh postav jako duše čekající na začátek času. I tam uvnitř se ale nacházejí zřetelné obrazy, a nikoliv beztvarý chaos. S postupem let se autorův záběr rozšiřuje od individuálního Já ke kolektivnímu vědomí lidského druhu. Autorovy sochy tvoří s malbou nedílný celek, je tedy úsměvné sledovat pře kritiků, čím je Róna víc.
Oličův rozevlátý text samozřejmě není kritickým rozborem díla, to by se v reprezentativní monografii snad ani neslušelo. Ponejvíce je průvodcem po dobových kritických reflexích i rozhovorech s výtvarníkem samým. Editor i autor textu navíc využili této příležitosti k manifestační polemice s konceptualismem a vůbec stavem českého umění. Možná až zbytečně, Rónovo dílo hovoří samo za sebe a palbou po nevěřících už větší aureolu nezíská.
***
Jiří Olič: Jaroslav Róna
Vydaly Gallery a Galerie výtvarného umění v Ostravě, 2010, 438 stran
O autorovi| IVAN ADAMOVIČ, Autor je kulturní kritik
