Před závěrem 60. let přišel původem Mexičan Santana s původní kombinací rocku a afrokubánské salsy. Fungující formuli nikdy neopustil a jeho dvanáctičlenná kapela ji provedla suverénně a s velkým nasazením i v pátek v Praze.
Čtveřice perfektně se doplňujících bubeníků měla souhru účinnosti kobercového náletu: hvězda fusion jazzu Dennis Chambers bouchá na běžnou soupravu, pětatřicet roků u Santany sloužící Paul Rekow na konga a další dva hráči na množství jiných latinských perkusí. Barevně se pěkně doplňovali oba vokalisté – jemnější hispánský Andy Vargas s ostřejším Afroameričanem Tonym Lindsayem. Hodně sólového prostoru (především na varhany) dostával dynamický klávesista Freddie Ravel, podporující zároveň perfektní sekci trubky a trombonu tak, aby zněla v takřka bigbandové šíři.
Skupina se okamžitě dostala do vysokých obrátek, z nichž pak mohla ubírat k volnějším místům a zase se do plné jízdy vracela, stejně jako přecházela plavmo z jedné kompozice do druhé, někdy i třetí. Zvukově kvalitně zvládnutý koncert umocňovala práce kameramanů a střihače: na plátně nad pódiem bylo neustále k vidění to, co bylo právě nejpodstatnější, s využitím úryvků klipů, například hitu Maria Maria z alba Supernatural.
Odskoky ke klasikům Samozřejmě nechyběly nesmrtelné kusy Black Magic Woman, Oye Coma Va nebo No One to Depend on, na které vlnící se publikum bouřlivě reagovalo. Odvěkou lásku k jazzovému experimentátorovi Johnu Coltranovi demonstroval kapelník verzí skladby Afro-Blue, špikovanou citacemi dalších témat.
To se ostatně dělo během celého večera: každou chvíli se z hustého pletiva Santanovy muziky vynořovaly melodické linky Beatles nebo Hendrixe. Došlo i na celé kusy z rockové klasiky, jíž Santana věnoval letošní album Guitar Heaven. Pěkně vyšlo Riders on the Storm z dílny The Doors, kam latinské metrické pásmo dobře sedlo. V případě zeppelinovské Whole Lotta Love šlo ovšem o pietní přehrání bez původního dynamitu. Rozjetý koncert, při němž se nakažlivá salsa prostoupená řízným bluesrockem z pódia místy doslova valila, to ale poznamenat nemohlo.
Třiašedesátiletý Carlos Santana sice na vegetariána mírně přibral, vitality však měl na rozdávání. Na bohatou sadu střídaných kytar klenul četná sóla s příznačnou melodickou invencí a znovu těšil pamětnické uši přesně načasovanými, dlouze drženými tóny, z nichž pak startoval další technické, ale nikoli samoúčelné běhy po hmatníku.
Halou bouřil jeho hutný rockový zvuk v riffech, atmosféru zklidňovaly lyričtější improvizace, jiskřilo to v dialozích s druhým kytaristou Tommym Anthonym, dokonale srostlým s kapelníkovým frázováním v místech, kde společně vyhrávali do dvojhlasů vypsané pasáže. Neúnavná, dokonale secvičená kapela držela nasazené tempo dvě a tři čtvrtě hodiny a její šéf působil, jako by mu nic na světě nedělalo větší potěšení než sálat z pódia energií a zpětně ji přijímat od publika. Což vlastně souvisí i s jeho trochu naivní, ale o to upřímnější misí jakési globální harmonie, lásky, porozumění a míru, kterou hlásá. O tom všem přece snili hippies v časech, kdy jim Santana začínal hrát jako nikdo před ním.
Santana – Universal Tone Tour 2010, Praha, O2 arena, 15. října
