Druhá polovina osmdesátých let se pro KSČ nesla ve znamení dramatických proměn čínské společnosti nejen v důsledku probíhajících tržních reforem, ale i znatelných posunů v názorech ve společnosti, především mladší generace nezasažené kulturní revolucí. Na jejich konci vládnoucí státostrana čelila své dosud největší mocenské výzvě, demokratizačnímu hnutí, jež při splnění svých požadavků mohlo ohrozit mocenský monopol strany a celý maovsko-tengovský systém komunistické Číny.
Zárodky „pekingského jara“ můžeme sledovat již na konci 70. let, kdy se čínská společnost vyrovnávala se smrtí Mao Ce-tunga a jeho dědictvím. Druhá vrcholná fáze proběhla nejprve v první vlně v roce 1986 a pak hlavně na jaře 1989 pokračovala demonstracemi v Pekingu a dalších čínských městech jako Čcheng-tu a skončila masakrem na náměstí Brány nebeského klidu v noci z 3. na 4. června 1989.
