25. dubna 2018 10:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Stinga a Shaggyho múza příliš nelíbala

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Shaggy a Sting | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Shaggy a Sting | foto: Universal

Už se zdálo, že posledním autorským, výrazně rockově znějícím albem 57th & 9th chytil Sting předloni poněkud postrádaný druhý dech. Novinka nazvaná na první pohled poněkud tajnosnubně 44/876, kterou minulý pátek vydal Sting společně s jamajským zpěvákem Shaggym, je ale už zase spíše průměrná.

Onen „tajuplný“ název značí volací kódy Velké Británie (44) a Jamajky (876). Má tedy symbolizovat jednak odkazy k rodným zemím obou protagonistů, ale ve druhém plánu nejspíš také to, co oni sami o albu říkají. Že se totiž jedná o „milostný dopis dvou imigrantů Spojeným státům“.

Což explicitně vyjadřuje Dreaming In The U. S. A. Tedy jedna z nejrozporuplnějších písní alba: na jedné straně dost nesnesitelný obsahový plakát, na straně druhé docela fajn rockové reggae. K němuž je ale třeba dodat, že nejvíc možná tím, že ve slokách připomíná Roxanne, klasický hit Stingových Police. Což, vzato kolem a kolem, není nic k chválení.

Spíše detaily

Je to vůbec album plné rozporů. Člověk se snaží přenést přes vzpomínky na Shaggyho otravně slaboduché „devadesátkové“ hity typu Bombastic, snaží se – jaksi z druhé strany – sám sebe přesvědčit, že Sting přece nemusí za každou cenu pořád dělat jen vysoké popové umění a klidně si může odskočit k vyloženě lehkonohé múze.

To všechno by snad i šlo. Ale tady ta múza nějak ne a ne spojené umělce dvou generací pořádně políbit.

Začátek je ještě jakžtakž slibný. Úvodní taneční písnička album vcelku solidně odpálí a následující naprosto čistokrevné klasické houpavé reggae ve středním tempu a s dechy Morning Is Coming naznačí společnou lásku obou zpěváků.

Jenže v pokračování alba se posluchač stále propadá do jakési jeho (hudebně) myšlenkové unylosti, ze které jej jen tu a tam něco probere. Buď jednotlivá celá písnička (to spíš výjimečně), anebo nějaký detail.

Rozhodně je sympatické zařazení písničky Gotta Get Back My Baby, která celkové reggae ladění příjemně narušuje svou pop-soulovou podstatou. Hudebně je pěkný refrén Just One Lifetime, kde ale nepůsobí úplně přirozeně textová inspirace Lewisem Carrollem.

Stejně tak dramatickou Crooked Tree shazuje nepravděpodobná historka, v níž je opravdu pěkně, vemlouvavě zpívající Sting „obsazen“ do role zločince a Shaggy soudce. Ale Stingův zpěv dokáže polidštit leccos, třeba i plytkou Sad Trombone, kde mu jde na pomoc i – pravda, poněkud popisný – sametový part nástroje zmíněného v titulu.

Tím ale ty výraznější klady alba, které navíc jsou k odhalení spíš při soustředěném poslechu, což se se záměrem tvůrců nejspíš trochu míjí, bohužel prakticky končí.

Jamajské klišé

Vnímáme-li 44/876 jako celek, nemůžeme se zbavit vzpomínky na devadesátá léta, kdy komerční rádia a nejspíš i diskotéky válcovala řada „letních“ hitů v reggae rytmu, v nichž se střídal módní rap a melodický zpěv. Což je vlastně případ řady čísel i tohoto alba, neboť Shaggy je skutečně spíš pop-raper než čistokrevný zpěvák.

Nechtěnou komičnost do jeho projevu vnáší šílené klišé zpěváků reggae, „jamajská výslovnost“ s doširoka otevřenými samohláskami a dalšími rysy. Což je u člověka, který žije už desítky let v USA, opravdu bizarní (bylo by zajímavé zjistit, zda si stejnou dikcí objednává třeba večeři v restauraci).

Snad v nastupujícím létě pomůže téhle poněkud zbytečné desce aspoň poslech na pláži...

  • 0Diskuse


Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky