PLZEŇ Dramaturgie festivalu se letos rozhodla zaměřit na soubory ze zemí bývalé Jugoslávie, také se podařilo přivézt inscenaci originální a uznávané italské režisérky Emmy Dante a jejího souboru ze sicilského Palerma Sud Costa Occidentale. Komunikační blok Jako první se z jugoslávského výběru představilo Záhřebské divadlo mladých z Chorvatska se současným textem Na druhou stranu. Scénář je dílem režiséra Boba Jelčiče a dramaturgyně Nataši Rajkovič. Nabízí místy až chladně analytický záznam emocí, představ, postojů, z nichž se postupně skládá výpověď o čtyřech postavách a jejich citových traumatech, z nichž nejhmatatelněji vystupuje neschopnost jakéhokoliv emočního zainteresování a prožití vztahu k bližnímu. Osou citových turbulencí je vztah k matce, k její nemoci a smrti a způsob vyrovnání se s neodvratností těchto faktů. Režie místy volí záměrně nedivadelní „dušezpytný“ styl a „proud vědomí“ tryská z anonymních hrdinů. Hrají velmi civilně až jakoby nezúčastněně a vesměs se nehnou z odpudivé pohovky uprostřed jeviště. Režie monology prostřihuje ironizující pohybovou stylizací, která rovněž výmluvně vyjadřuje duševní stavy – těla herců se zaumně a komplikovaně proplétají. I přes jistě zajímavé uchopení psychologické látky měla inscenace jakýsi komunikační blok, k čemuž jistě přispělo opožďování titulků a nedotažení situačních point, nevyšel ani absurdní pád reflektoru, ani následné pohroužení jeviště do tmy.
Naopak slavné bělehradské divadlo Ateliér 212, které vzniklo v padesátých letech pod vedením Miry Trailovič a jako první ve východní Evropě tehdy hrálo Čekání na Godota a další spřízněnou dramatiku – Pintera, Ioneska, Camuse. Do Plzně soubor přivezl původní srbskou hru Dušana Spasojeviče Vymírání. Jde o v podstatě drastický a depresivní příběh líčící vylidňování srbských vesnic, rozpad hodnot a definitivní konec života, který byl po staletí určován patriarchálním systémem a bezvýhradným podřizováním dětí rodičům. Režie volí sevřenou, jednoduchou formu, kterou scénicky určují tři uzavřená dějiště – tři šedé krychle izolované od okolního světa, jehož existence se jen náznakem připomíná. Zde se souběžně odehraje krátký výsek života dvou vesnických rodin, kterým se z města navracejí dospělé děti, různě poznamenané životem v této komunitě a snažící se z ní vymanit. Jakkoli je výtvarné řešení abstraktní a náznakové, režisér Egon Savin se neobává rozehrát příběh v realistickém duchu a z toho kontrastu vyrůstá zvláštní, pochmurně strohá atmosféra tvarově čisté inscenace.
Hodinová inscenace Emmy Dante Můj život je strhující výpovědí o věčných obavách mateřského srdce. Je postavená na jednoduchých a nápaditých metaforách a úžasné energii herců – jejím základním stavebním kamenem jsou emoce prožité s fascinující intenzitou a přesvědčivostí, na kterou nejsme v našich krajinách příliš zvyklí. A s níž je třeba také zacházet opatrně, protože se může zhoupnout do křeče. Emma Dante ovšem drží pevně otěže v rukách, její inscenace má pevnou strukturu, v zásadě jednoduchou až archetypální divadelní gestiku a pohyb. Doslova zhmotňuje mateřskou lásku, strach matky o dítě, který nikdy nekončí. Vychází z drastické situace smrti jednoho ze tří synů, proti které matka marně bojuje – oživuje ho svými myšlenkami, vzpomínkami, aby nakonec došla k určitému klidu, i když smířit se nelze nikdy. Režisérka a autorka vytvořila řadu až divoce přízračných obrazů – nechá mrtvého chlapce obživnout a vtáhnout do společného reje s jeho blízkými, jindy zase stačí složit malé kolo, na kterém jezdil, a už nikdy jezdit nebude. Poetika se napájí i ze sicilského nářečí, v němž herci částečně mluví, jeho zpěvavá kadence a expresivita jsou velmi působivé.
Dramaturgii festivalu se podařilo trojicí jihoevropských souborů vnést do programu výrazně existenciální notu. A to navíc v odlišném provedení divadelních kultur, které jsou u nás nepříliš známé. V neděli ještě na diváky čeká slavné Slovinské národní divadlo z Lublaně, které uvede drama Christophera Marlowa Edvard II. Nastudoval ho režisér střední generace Diego de Brea, jenž na sebe upozornil počátkem století a jehož inscenace charakterizuje výrazný expresivní styl a důraz na práci s herci.
