Reakce politiků na řadu neblahých informací posledních dnů jsou trochu zvláštní: přicházejí váhavě, obsahují hodně silných slov, ale jsou podivně neadresné. Jako by si nebyli jistí, koho vlastně mají obvinit. Musí něco říct, ale co?
Jeden důvod je ten, že politici považují dovolené na jachtách ve společnosti lobbistů, byznysmenů a modelek za normální věc, do které nikomu nic není. Vidí v tom privilegium přiměřené tomu, jak daleko to v politice dotáhli. Vnímají negativní reakci, ale vysvětlují si ji závistí plebsu, kterou prostě musí s pohrdavým výrazem přestát.
Další, momentálně podstatnější důvod je ten, že netuší, co se teď může stát. Mohou se dohadovat, odkud tahle rána přiletěla, ale ještě to nevědí. Soustřeďovali se na to, aby měli všechny mocenské páky a zdroje informací pod kontrolou, a teď tohle. Netuší, jaký kohout zavřít a kdo je teď na tahu. Vědí nicméně jednu věc: čeho se mají bát. Vědí, co všechno se na ně může vědět. Ale nevědí, kdo to ví a kdy to vytáhne.
Jsou o několik kroků napřed, ale není jim to nic platné.
Podle svého měřítka politického úspěchu – být těmi, na které nikdo nemůže – jsou na tom špatně.
