Duel se šampiony šampionů se blíží. Španělsko ale není jednotné

V roztříštěné podpoře španělské reprezentace se odráží komplikovaný vztah některých ze sedmnácti regionálních oblastí, které země na Pyrenejském poloostrově sdružuje. Jeden příklad za všechny. "Katalánsko není Španělsko."

Na barcelonském Nou Campu zahlédnete při zápasech s Realem Madrid na transparentech jasný vzkaz, který platí nejen během nejsledovanějšího zápasu španělské ligy. Katalánsko má vlastní jazyk, kulturu a také fotbalovou hrdost - vždyť se může chlubit uměním hráčů FC Barcelona, dnes nejvíce obdivovaného klubu na světě.

Také v dalších koutech Španělska lidé automaticky nejásali, když zahlédli slavícího kapitána Casillase. "Většina lidí v našem městě si přála, aby ve finále mistrovství světa Španělsko prohrálo a titul bralo Nizozemsko," citovala loni BBC Joseba Elorria z Baskicka. Jinde v hrdém regionu by potěšilo fanoušky, kdyby vítězný gól vstřelil útočník Fernando Llorente, který působí v Athletiku Bilbao, klubu z největšího baskického města.

Další národní týmy ve Španělsku Katalánská reprezentace Tady se Španělsku příliš nefandí. Ve fotbale platí odlišnost regionu na severovýchodě Španělska o rozloze Belgie dvojnásobně. Katalánci si založili svůj vlastní fotbalový tým už v roce 1904. Od té doby sehrál zhruba 200 zápasů proti různým soupeřům dokonce i během Frankovy éry. Aktuálním trenérem Katalánska je slavný Nizozemec Johan Cruyff, který za něj jako host v minulosti také nastoupil. Do kádru patří hvězdy Barcelony jako Puyol, Valdés, Krkič. V prosinci 2009 se Katalánci na Nou Campu zaskvěli, když porazili Argentinu 4:2. Baskická reprezentace Také region na pomezí Španělska a Francie si zakládá na udržování svojí identity. Proto má podobně jako ostatní části země vlastní fotbalovou reprezentaci. První soupeři Basků se stali v roce 1915 Katalánci. V době občanské války hrál baskický tým své zápasy v zahraničí, zúčastnil se dokonce mexické ligy a vyhrál ji. Pravidelně na španělském území nastupují Baskové zase od konce sedmdesátých let, zpravidla během vánočních svátků. V minulosti za ně hrál třeba Francouz Didier Deschamps, nejznámějšími baskickými hráči současnosti jsou záložník Realu Madrid Xabi Alonso nebo brankář Arsenalu Manuel Almunia.

Vlastní fotbalový tým má také Andalusie, Galicie nebo Kastilie. Své zápasy zpravidla hrají jednou ročně kolem Vánoc při krátké přestávce španělské ligy. Dochází tak k tomu, že řada hráčů kope za dvě reprezentace současně. Například záložník Realu Madrid Xabi Alonso má za sebou 89 startů za Španělsko, ale také dva zápasy v baskickém dresu.

Loni v létě to vypadalo, že fotbal přece jen pomůže urovnat vztahy, které se politici snažili dlouhé roky marně řešit. I s odstupem desítek let připomíná některým fanouškům žlutá vlajka s červenými pruhy nejvíc symbol éry, kdy zemi autoritativně řídil Francisco Franco. Diktátor tvrdou rukou důsledně potíral identitu jednotlivých regionů a dávné křivdy zůstaly stále nezahlazené. Tleskat fotbalistům, kteří hájí španělské barvy, se tak divákům z hrdých regionů ani dnes nechce.

Zapomenutý patriotismus se probouzí zvolna. Jindy chladný přístup některých obyvatel Katalánska vůči španělské reprezentaci při závěrečných zápasech mistrovství světa se přece jen změnil. V Barceloně byste sice na žádném náměstí nenašli velkoplošnou obrazovku, přesto se první světový titul pro Španělsko slavil. V těžkých časech ekonomické krize šly rozpory stranou a fanoušci si radši užili společnou fiestu. Někteří dokonce z oken vyvěsili španělskou vlajku, což je jinak v barcelonských ulicích nemyslitelný jev.

V Katalánsku vzali mnozí španělský tým na milost z jednoduchého důvodu. Nešlo pominout, že zlatého úspěchu dosáhl tým, který jeho tvůrci vystavěli na barcelonských základech. V základní sestavě při finále šampionátu nastoupilo osm zástupců FCB. Reprezentační trenér Vicente del Bosque, který největší úspěchy slavil s Realem Madrid, navíc důsledně převzal z barcelonských zdrojů taktiku krátkých přihrávek zvanou tiki-taka.

Mužstvo šampionů podle politiků poskytlo názorný vzor, jak může být Španělsko úspěšné - ovšem jedině, pokud zůstane jednotné. Že by se přece jen schylovalo k usmíření? Nic není tak žhavé, jak se zdá.

V Barceloně si zahrál španělský národní tým naposledy před sedmi lety a zatím se raději vrací do přívětivějších míst. V Baskicku zase zaslechnete často námitky, proč není možné použít britský model. Když mají na ostrovech vlastní týmy Anglie, Skotsko, Wales a Severní Irsko, proč to nejde stejně u nás? A ani španělské tituly jim podobné otázky nezodpověděly.