Jenže ono to bylo komplikovanější, jak to u mnoha géniů bývá. Zlom v Maradonově osudu skvěle vykresluje loňský dokumentární film Diego Maradona oscarového režiséra Asifa Kapadii.
  |
Zásadním obdobím pro něj byla sedmiletá éra mezi roky 1984 a 1991 v italské Neapoli. Tamní klub, stejně jako celé město, platil v 80. letech za symbol vysmívaného jihu země, utlačovaný a v bídě.
VIDEO: Sólo z říše snů a dodnes neodpuštěná ruka. Maradonovým gólům chtěli leckdy tleskat i protivníci |
Nikdy nic pořádného nevyhrál, v té době bojoval v nejvyšší soutěži spíš o záchranu. Ale když dostal možnost ukázat se světu, využil ji. Bylo veřejným tajemstvím, že bez peněz od místní mafie by to nešlo, jenže v Itálii to tak prostě chodilo.
A v tomto prostředí se argentinský kouzelník stal bohem. Pro okolní svět fotbalovým, pro Neapolitánce opravdovým. Díky triumfům na domácí i evropské scéně je vytáhl na výsluní, dal jim smysl života, radost, hrdost. Stejně jako doma v Argentině, kterou dovedl v roce 1986 k titulu mistrů světa.
Postupně se však vroucí láska měnila v bezbřehou nenávist. Ta vygradovala při mistrovství světa 1990, jež hostila právě Itálie. Především v semifinále domácího výběru a Argentiny se stal Diego terčem urážek a zlosti, což penaltový postup Jihoameričanů ještě umocnil.
A to se zápas hrál v „Maradonově“ Neapoli. Diego byl v té době už vyčerpán z tlaku prostředí, kde neměl soukromí, kolem plno svodů a nezákonných lákadel, jimž podléhal a které ho ničily. Chtěl odejít, ale šéf klubu jej nepustil.
A pak už to šlo rychle z kopce. Mnohokrát se ze závislostí léčil, hubnul, sliboval i rodině, že se polepší. Vyrvat se ze spárů svých démonů natrvalo však nezvládl nikdy.
