8. srpna 2019 14:25 Lidovky.cz > Sport > Fotbal

Podepsal jsem smlouvu a za dvě hodiny na nás házeli vlastní fanoušci kameny, poukázal na prostředí Trabzonsporu Jun

Tomáš Jun se raduje z gólu v dresu Austrie Vídeň. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tomáš Jun se raduje z gólu v dresu Austrie Vídeň. | foto: ČTK/AP

PRAHA Sotva se stihl představit novým spoluhráčům. S čerstvě podepsanou smlouvou v kapse sedl k nim do autobusu, pozdravil... A na víc jaksi nebyl čas. Řach! Sklo v okně se vysypalo, dovnitř začaly létat kameny a fotbalistovi Tomáši Junovi blesklo hlavou: Udělal jsem dobře, když jsem se Trabzonsporu upsal na pět let?

Až večer bude sledovat, jak jeho Sparta s tureckým klubem bojuje ve třetím předkole o šanci na Evropskou ligu, čtrnáct let stará vzpomínka bude nepříjemně živá.

Dnes je Junovi šestatřicet, trénuje děti ve vlastní fotbalové škole, kope pro zábavu 1.A třídu za Zlíchov, a i když mu angažmá v Turecku přibrzdilo kariéru, říká: „Do života to byla nejlepší lekce. Otrkal jsem se, už mě jen tak něco nepřekvapí. Něco jsem tam taky vydělal, postavil barák, zabezpečil se.“

Ale první zahraniční zkušenost musela být hodně drsná.
Podobná jako první dojem. Když jsem přiletěl, Trabzonspor zrovna hrál předkolo Ligy mistrů proti kyperské Famagustě. Měli to dobře rozehrané, počítalo se s postupem, ale nakonec vypadli. Já hned sedl ke klukům do autobusu, který nás vezl na bázi. Když začali všichni zatahovat závěsy, nechápal jsem a ptal se, co se to děje.

Tomáš Hunal (vlevo) ze Slavie, Tomáš Jun ze Sparty a Jan Hyský ze Slavie se...

Tomáš Jun mezi slávisty Tomášem Hunalem a Martinem Hyským (vpravo)

Odpověď?
Neptej se a hned si lehni na zem! Hlavu pod sedačku, jako když padá letadlo. Jen co jsem se schoval, začalo to létat. Kameny, sklo, hrůza.

Na úvod asi pořádný šok.
Blázinec. Měl jsem dvě hodiny podepsanou smlouvu a tohle mě hodně zaskočilo. O tureckých fanoušcích jsem věděl dost, ale že to budou až takoví blázni, to jsem nečekal. Až pak jsem zjistil, že všude v Turecku vám řeknou, že v Trabzonu jsou fandové nejdivočejší.

Proč zrovna tam?
V Istanbulu jsou tři čtyři velké kluby, pak ještě druholigové, takže se to trochu rozmělní. V Trabzonu je jeden tým, kterým žije celé město. Lidi jsou tam divocí, když se prohrálo, tak jsem radši tři dny nevytáhl paty z domu.

Zato po výhře...
To nás samozřejmě všude hostili. V restauraci jsem nemusel platit, lidi byli najednou milí, ochotní. To pro ně platí v běžném životě obecně, ale jakmile jde o fotbal, tak jim prostě přepne. Neznají bratra.

Jakou největší divočinu jste zažil?
V Diyarbakiru, u hranic se Sýrií. U vchodu na stadion vojáci se samopaly, to už jsem tušil, že lidi budou vyšilovat. Já dal gól, vyhráli jsme a myslím, že jsme je poslali do druhé ligy, což fanoušci neustáli. Vběhli na hřiště, šli po nás, křičeli a my fofrem zdrhali do kabin. Měl jsem pěkně nahnáno.

Na to se asi těžko zvyká.
To si pište. A než jsem se s tím stačil trochu srovnat, vyhodili trenéra, který si mě vybral, a přišel nový. Přitáhl si své hráče, Brazilce, tím pro mě Trabzonspor skončil. Přitom začátek byl fajn: baráček u moře, v kabině sranda, ale příchod nového trenéra to zlomil. Úplně mě odřízl, chtěli se mě zbavit.

Jak?
Dělali naschvály, což je v Turecku normální. Přišel jsem na trénink a slyšel: Sem už nepatříš! Byl jsem nejdražší posila v historii klubu, ale ani do kabiny jsem nesměl, věci jsem si vyzvedával v šatně juniorů.

Gonzalo Higuain z Neapole (uprostřed) se snaží odebrat míč fotbalistům...

Gonzalo Higuain z Neapole (uprostřed) se snaží odebrat míč fotbalistům Trabzonsporu.

Proč vás nepodrželi, když jste je stál tolik peněz?
Nechápu. Ale v Turecku se pořád mění prezidenti klubů, možná se tam točí černé peníze, tak to tolik neřešili. Poslali mě samotného na malé tréninkové hřiště, kde stál nějaký pán a dohlížel, abych běhal podle plánu. Asi to ani nebyl trenér, spíš zelinář z ulice, kterému vrazili do ruky píšťalku. A já hodinu běhal bez balonu. Čtrnáct dní to vydržíte, po dvou měsících už je to na palici.

To věřím.
Navíc manželka byla těhotná a zůstala doma. A když je člověk sám, takové věci těžce kouše. Ne, že bych myslel úplně na nejhorší, ale bylo mi hrozně. Kolikrát jsem si i pobrečel, protože ani nebylo s kým si popovídat. Zavoláte domů, mluvíte hodinu, ale celý den to nejde. Pak položíte sluchátko, a co dál? Bylo toho na mě moc.

Nikdo vám nepomohl?
Časem jsem si tam našel kamarády, takže úplně odříznutý jsem nebyl. Pár lidí z klubu se mi snažilo pomoct, věděli, jak to chodí. Ale když jsem přišel domů a lehl si, padalo to na mě. Nebylo mi tam příjemně.

Ani pak v Besiktasi, kam jste po půl roce odešel hostovat?
To byla jiná písnička. Istanbul je velké město, do kterého se dá létat z Prahy bez přestupu, Besiktas velký klub, k tomu trenér Tigana, slavní hráči. To bylo příjemnější.

Celkově vám ale Turecko...
... nesedlo. Z nároďáku jsem najednou spadl do pozice, že jsem ani nehrál zápasy. Radši jsem tam nechal obrovské peníze, jen aby mě po roce pustili někam, kde budu hrát.

Vybavím si, že se vám do Trabzonsporu vlastně ani nechtělo.
Nedivte se. Byl jsem nejlepší střelec ligy, hrál za reprezentaci, bylo mi dvaadvacet, kariéru jsem měl před sebou. Najednou na letním soustředění přijde pan Pelta a povídá, že mě chce Trabzonspor. Říkám mu: Prosím? Co to je?

Bosingwa z Trabzonsporu (vpravo) bojuje o míč s Gabbiadinim z Neapolu.

Bosingwa z Trabzonsporu (vpravo) bojuje o míč s Gabbiadinim z Neapolu.

To jméno klubu jste neznal?
Vůbec. Ale chápu, že pro Spartu to bylo terno. Dala za mě do Hlubočep deset míčů - fotbalových. A pak mě mohla prodat za sto míčů - milionů. Tak jsem souhlasil, že se tam poletím podívat, prohlédnu si město a uvidíme. Trochu mě překecali, samozřejmě i smlouva byla skvělá. Byl jsem mladý, neuměl si dupnout a nevěděl, jak to chodí.

Dalo se vůbec říct ne?
Asi dalo. I jiní kluci měli nabídky ze zemí, kam se jim nechtělo, počkali si na lepší a určitě neprohloupili. Já poslouchal lidi okolo a nechtěl jsem jít sám proti všem. Teď bych se choval jinak, ale i to jsou zkušenosti. Otřepal jsem se a v rakouském Altachu si vystřílel angažmá v Austrii Vídeň, nejlepší v kariéře.

Nebýt Turecka, asi jste to mohl dotáhnout i dál.
Měl jsem všechno posunuté. Odmala jsem přeskakoval kategorie, v šestnácti jsem hrál ligu. Pak měl asi přijít jiný krok, přitom na přestup ven jsem byl nachystaný. Vždyť už v sedmnácti jsem hrál Ligu mistrů.

Dokonce na Arsenalu. Pro teenagera s pár ligovými minutami to musel být šok.
Večer před zápasem někdo onemocněl, trenér Ivan Hašek za mnou přišel a povídá: Tomáši, budeš hrát. Rozklepal jsem se nervozitou, to je jasné. Šel jsem na hřiště a vedle mě gólman Seaman, obrovitý Vieira, kudrnatý záložník Parlour a hvězdy Henry nebo Kanu. Logicky to na mě ještě bylo moc, v poločase jsem šel dolů.

Ale brzy jste se ve Spartě chytil a v Evropě se o vás vědělo.
To už předtím. Byl jsem po mistrovství Evropy šestnáctiletých na testech ve Stuttgartu, hodně mě chtěli, ale já podepsal novou smlouvu ve Spartě. Kdo ví, jak by kariéra vypadala, kdybych šel v patnácti ven, Německo by mi asi sedělo. Ale jsem spokojený. Ze hřiště u vlakové trati v Hlubočepích se dostat do nároďáku, do Sparty, do Ligy mistrů, do Turecka, Rakouska? To přece není špatné. I když...

Čelůstka Trabzonspor.

Ondřej Čelůstka v dresu Trabzonsporu.

Ano?
Dalo se vytěžit víc, odmala jsem cítil, že na to mám. Fotbal jsem miloval jako nic jiného. Ze školy na trénink, po tréninku s kamarády na plácek, pak jsem si doma kopal o zeď a dělal nožičky. Na každém turnaji jsem chtěl být nejlepší střelec, měl jsem hrozný hlad po gólech.

Někdo takový teď Spartě chybí.
Nejen to. Tápe celá Sparta. Všichni, kdo jí fandíme, čekáme, kdy se to změní.

Je vám z toho smutno?
Moc. Zvláštní pocit, že velký klub s takovými prostředky a zázemím se dostane do takové situace. Začalo to příchodem trenéra Stramaccioniho, o kterém se vědělo, že to s ním nikde nedopadlo dobře - a ve Spartě se to jen potvrdilo. Noví hráči, cizí jazyk, jiné metody, kluci to nevstřebali a bojuje se s tím doteď.

Zvládne tedy Sparta postup?
Konstelace není dobrá. Doma bez fanoušků, pak ven, kde to bude blázinec, do toho cestování. Všechno hraje pro Trabzon, takže základ je dobrý výsledek v prvním zápase. Pak Turci třeba znervózní, jsou schopní udělat nesmyslný faul v páté minutě. Ale je třeba počítat s tím, že je poženou lidi.

Co Spartu v Trabzonu čeká?
Peklo. Nebyl jsem na novém stadionu, ale atmosféra na starém byla neskutečná. Soupeři to tam nemají rádi. Už po příletu, cestou do hotelu nebo na stadion pocítí, jak to bude těžké. Turci nadávají, gestikulují, řvou... Bude to fuška.

Najdete na Lidovky.cz