Stramaccioni neměl nikde úspěchy. Nevím, kde na něj Sparta přišla, diví se Zeman |
Jak by mohlo! Jedenasedmdesátiletý kouč českého původu, který je už padesát let doma v Itálii a v jehož životopise najdete angažmá v Laziu, AS Řím či Neapoli, není zvyklý odpočívat.
Proto teď, víc než půl roku poté, co skončil v druholigové Pescaře, prohodí: „Trénovat ještě budu. A myslím, že brzy.“
Do té doby může sbírat nové zkušenosti. Jako třeba ve středu, kdy besedoval s českými trenéry. Hala v motolském areálu poblíž golfového hřiště se zaplnila, všechna místa obsazená.
Trenér AS Řím Zdeněk Zeman
A zraky upřené na pódium, kde Zeman hodinu a půl odpovídal na dotazy. Dal nahlédnout do svého fotbalového světa, který se vždy v mnohém lišil. Platí to dál.
Když od Martina Haška, trenéra Bohemians, dostal otázku, jak se mu líbí současný trend postupného útoku, zamračil se.
„To já nesnáším. Ťukáním dojdou do velkého vápna a pak ťukáním zase zpátky k vlastnímu brankáři,“ podivoval se.
„Co to má znamenat? Guardiolova Barcelona hrála tak, že tři vpředu stáli a koukali se, jak si to ostatní padesátkrát přihrají, pak dostali balon a dali gól. Udělali diferenza, rozdíl. Ale to mě nebaví – já chci pět šest přihrávek a střelu na branku.“
Takový byl vždy. Léta sází na rozestavení 4-3-3, kterým chce bavit diváky. Dávat góly, nepřizpůsobovat se soupeři, diktovat tempo, hrát dynamicky, bez prostojů. A s mladými hráči, kteří jsou tvární.
„Vždycky se mi s nimi pracovalo líp. Staří už si někdy myslí, že nemají co zlepšovat, a je těžké je přesvědčit, že i v pokročilém věku to jde,“ vysvětloval.
Zdeněk Zeman při zápase Pescara - Janov
„U hráčů koukám hlavně na talent, ten je nejdůležitější. Kdo má talent, ten umí číst své i soupeřovo mužstvo, vidí to, co ostatní ne. Zbytek se dá naučit.“
Ne všude se svým pohledem na fotbal uspěl. Často narážel, proto nikdy nezískal velkou trofej. A když měl odpovědět na to, které angažmá mu nejlépe sedlo, mnohé překvapil.
„Když budu hodnotit herní projev, tak Licata, čtvrtá liga. Přivedl jsem si hráče z mládeže Palerma, hráli po paměti. Za devadesát minut jsme soupeře pustili dvakrát za půlku,“ zajiskřilo mu v očích.
„Bohužel to není zdokumentované, z toho by se dalo hodně naučit. Hezčí fotbal jsem nikde nehrál.“
Je pozoruhodné vnímat, jak se někdy v Zemanovi mísí staromilství s reformními nápady.
Povzdechne si nad tím, že mladí nedrží spolu a tráví čas ve virtuálním světě, nezdá se mu, že se v posledních letech i fyzička trénuje s míčem u nohy. Ale vzápětí jen tak mezi řečí navrhne revoluční změnu pravidel.
„Udělal bych něco s ofsajdem. Říct, že hráč je pasivní, to neexistuje. Má přece na sobě dres a hraje, i když je za zády obránců,“ nabízí svůj pohled. „Pro diváky by bylo nejlepší ofsajd úplně zrušit, aby viděli víc gólů.“
  |
Na fanoušky Zeman vždy myslí v první řadě. I českým trenérům se během setkání snažil vštípit svou mantru: fotbal by měl dělat radost!
„Všichni hrají na výsledky, ne aby pobavili. Fotbal má být víc spettacolo, divadlo pro lidi,“ přesvědčoval vytrvale.
„Vím, že se mění ze sportu na byznys, ale tahle odvětví jsou od sebe pořád dost vzdálená. Já doufám, že vždycky zvítězí ta hra.“
