Na mých čtyřech olympiádách od Barcelony 1992 po Atény 2004 jsme vždycky měli slušivé oblečení – sportovní, vycházkové i slavnostní. Nejvíc se mi ale líbila kolekce z Atlanty v roce 1996. Právě proto, že vycházkové oblečení, které jsme používali často, bylo slušivé i pohodlné a cítila jsem se v něm dobře. Teď se mi líbilo, že výrobce přizval sportovce, třeba veslaře Ondru Synka, kteří se na vývoji kolekce podíleli. To je důležité, za nás to nebylo.
Je ale pravda, že na slavnostní a vycházkové oblečení nám brali míry. Na sportovní ne, to jsme dostávali v konfekčních velikostech, takže se mi při mých dlouhých nohách nikdy nepoštěstilo, že bych měla elastické kalhoty až po kotníky. Dlouhé elasťáky, to byl můj nenaplněný sen.
ČTĚTE TAKÉ |
S oblečením je spojená horká chvilka, kterou jsem prožila právě v Atlantě. Český olympijský výbor měl smlouvu s firmou Adidas, atletický svaz zase s Goldwinem, v jehož věcech jsme závodili. Na vyhlašování medailistů se ale muselo v oblečení od Adidasu. Před finálovým závodem, ve kterém mi to vyšlo na bronz, jsem si chtěla vzít na stadion i adidasové věci, ale můj trenér a partner Michal Pogány povídá: Blázníš? Vždyť bys to mohla zakřiknout!
Pak byla medaile, nebylo ale potřebné oblečení na vyhlašování. Tak Michal utíkal na tribuny, nakonec našel půlkaře Pavla Soukupa a vysvlékl ho z bundy od „správného“ výrobce. Šusťáky už nesehnal, takže jsem medaili přebírala v bundě od Adidasu a elasťákách od Goldwina a rukou pořád stahovala bundu dolů, aby zakryla značku, která nesměla být vidět. Naštěstí si toho nikdo nevšiml. Anebo všiml a byl velkorysý.
