V Londýně byste měl za rok obhajovat olympijské zlato, ale vy ještě účast nemáte jistou. Jak moc vás tenhle fakt trápí?
Není to poprvé, co nemám něco jistého. Takže se musím snažit... Nedávno jsem skončil na mistrovství Evropy druhý, čímž bych olympijském místo stoprocentně bral.
Potíž tkví ale v tom, že účastnická místa před vámi stihli vybojovat i vaši reprezentační kolegové Jiří Lipták a Jiří Gach. Jenže každá země má právo obsadit pouze dva posty...
S jedním z mých reprezentačních kolegů se moc nepočítalo... Jenže on překvapil a situaci pro všechny poněkud zkomplikoval. Věci je ale třeba vidět pozitivně. Máme silný tým a to je vždycky dobře. A kromě toho se jedná jen o sport.
Jenže Gach se do vás v médiích ostře pustil. Prý i vzhledem k tomu, že jste o šest let mladší, byste mu měl účast na olympiádě přepustit. Dodal navíc, že vám už vystřílel místo na olympiádě v Atlantě. Jak se vám jeho slova četla?
Hrozně mě překvapil. Nechtěl bych se k tomu ale nějak zvlášť vyjadřovat. Vím, že v článcích, které na tohle témě vyšly, bylo i dost polopravd, takže celé je to takové trochu zavádějící. Každopádně nás v příštích dnech čeká mistrovství světa a podobné věci by se neměly rozhodně odehrávat dva týdny před začátkem šampionátu. I proto, že nepřispívají ke klidu v týmu. Na jeho slova se dá odpovědět jen výsledky. Na stránkách mezinárodní střelecké federace existují statistiky. A když se někdo podívá na posledních 15 let, tak bude mít jasno.
Vy jste si s Gachem o tomhle problému povídal mezi čtyřma očima?
No, měli jsme kolem tohohle jistý hovor někdy v květnu. Když vyšel první článek, přišel pak za mnou a omluvil se. Po sérii dalších nových vyjádření jsme se ale nepotkali. Takže vlastně ne...
Neobáváte se, že vás zmíněný svár před blížícím se světovým šampionátem rozhodí?
Já věci beru tak, že se s Jirkou Gachem známe 20 let a spoustu jsme toho spolu prožili. Ze sportu jsem zvyklý překonávat různé překážky a problémy, což je celkem normální. Mě tahle věc mrzí spíše z lidské stránky. Vždycky jsem ho bral za kamaráda, a navíc – sport se přece musí vnímat trochu s rezervou. Vždyť jsou na světě mnohem důležitější věci. Jenže těch společných 20 let z paměti nevymažete. Takže mně je spíše líto, že věci řešil tak, jak je řešil...
Třeba vám ale nominační napětí může svým způsobem i pomoci. Neusnete tzv. na vavřínech, jak se někdy frázovitě píše.
Je to dvojsečné, jistě. Střílel jsem ale na třech olympiádách, a když jsem rok dopředu věděl, že tam pojedu, tak jsem se připravoval v klidu. Což je důležité, protože minimálně poslední rok musíte k olympiádě vše směřovat. Takže teď si musíme počkat, jak svaz nominaci zhodnotí. Je to jeho věc. Lepší by určitě bylo, kdyby se vše rozhodlo už na podzim, ale faktem je, že musí řešit docela těžký oříšek.
Zdá se, že reprezentační trenér Jan Dvořák, který navrhne nominaci, od řešení situace trochu utíká a raději tvrdí, že na rozhodnutí má ještě rok. Nejzvláštnější na celém příběhu ale zcela jistě je fakt, že nebyla dopředu stanovena jasná nominační pravidla hry. To vám nevadilo?
Víte, náš sport je strašně specifický. Třeba oproti atletice. Tam třeba někdo něčím hází za nějakou hranicí a všechno je dané. U nás může mistrovství světa vyhrát 60 střelců a potom v příští sezoně ten, co to vyhrál, skončí třeba na 150. místě. Možná i kvůli tomu se pravidla těžce nastavují.
Když už Gach hovořil o tom, že jste mladší, v kterém období se dá u střelců mluvit o optimálním věku?
Olympiáda, jak se v Pekingu ukázalo, se dá vyhrát ve 20 letech, prosadit se ale můžete klidně i třeba v pětapadesáti. Výhoda našeho sportu tedy tkví i v tom, že se dá dělat dost dlouho. Ono to u nás snad ani tak není o věku. Když vás potká sezona, v níž se vám všechno daří a máte v pohodě život a rodinu, tak je pak všechno v pořádku a odrazí se to i na výsledcích. Takže střelba, řekl bych, je spíše o pohodě.
No dobře, když ale člověk stárne, tak se mu třeba v určitém věku začnou trochu třást ruce, hůř vidí a tak. Což pro střelce nejsou zrovna pozitivní zjištění.
Když vznikne problém s očima, dá se řešit brýlemi či čočkami. Pokud člověk ztratí reflexy a rychlost střelby, může se vše nahradit zkušenostmi. Já už taky nejsem tak rychlý jako ve svých 20 letech. Myslím si ale, že teď střílím přesto líp, protože využívám svých zkušeností.
Nedávno jste si trochu posteskl, jak vás už leckdo začal v Česku odepisovat, a mluvil jste o jakési zvláštnosti českého národa, který se takhle ve své závisti k druhým dost často chová. V téhle situaci jste se ocitl poprvé?
Poprvé ne. Když se vám daří, všichni vás plácají po zádech, když se vám ale něco úplně nepovede, úspěch se velmi rychle obrací proti vám. Pokud totiž v Česku vystoupíte z řady, lidi to moc neunášejí. Zažil jsem třeba jednu docela komickou situaci. Loni jsem jel na tři Světové poháry, získal jednu medaili a pokaždé se dostal do finále. Což bylo pro mě, jako pro olympijského vítěze, dost obtížné. V celém období mezi olympiádami se mi dařilo, přestože ta pozornost, která na mě byla všude upřena, mě hodně unavovala. Jenže letos jsem na prvních dvou závodech skončil sedmý aneb o jediný terč jsem se nedostal do finále. Pak se mi nepovedl závod v Číně a najednou bylo všechno zle. Lidé jako by zapomněli na poslední tři roky a po jednom závodě mě totálně odepsali. Začali mi říkat, že je to všechno špatný a tak podobně. Jako by nevěděli, že výkonnost si nelze udržet neustále a že určité soukromé problémy se občas ve sportu odrazí. Připadalo mi to doopravdy zvláštní.
Asi máte pravdu, že český národ se v závisti a odstřelování úspěšných lidí někdy snad až vyžívá. Jak si to vysvětlit?
Možná to je tím, že po nás vždycky někdo šlapal; byli jsme utlačovaní. V monarchii, pak pod Němci a po nich zase pod Rusy. Takhle to asi jde vysvětlit. Faktem je, že lidí, kteří něco pro národ dokázali a udělali, si tady mnozí až tak moc nikdy nevážili. Jen si vzpomeňme třeba na naše válečné piloty v Anglii... Možná to máme zakódované v genetice.
Vy závistivý nejste?
Víte, já pokud někomu závidím, tak upřímně a řeknu mu to. Třeba – hele, ty máš hezký auto. Ale já si myslím, že mě v životě potkalo strašně moc štěstí. Žije se mi dobře, mám v pohodě rodinu i rodiče. Takže říkám dobrý. Prožil jsem krásné dětství a splnilo se mi hrozně moc snů. Takže já doopravdy potřebu závidět druhým necítím.
Loni jste se oženil, letos se vám narodil syn Denis. Vy sice o své rodině mluvíte moc hezky, ale co si budeme povídat, když byt oživí malý kluk, člověk se asi zrovna moc nevyspí. Což pro elitního sportovního střelce není zrovna dobré poznání...
Když se narodil syn, znamenalo to pro mě obrovskou změnu v životě. Chvilku samozřejmě trvá, než se všechno stabilizuje a vy si na všechno nové zvyknete. Jistě, míň spíte a vnímáte i jiné starosti než dosud. Zároveň ale prožíváte obrovskou radost a nad ni není.
Přesto ale, když se nevyspí střelec, tak bych si tak řekl, že se jeho hendikep projeví v závodě víc než u fotbalisty, který si to své vždycky nějak odkope...
Spánek je hodně důležitý, to ano. My měli se ženou ale štěstí, že Denis po měsíci a půl konečně začal spát celou noc. Začátky ale krušné byly.
Střelnici v Bělehradě, kde jste letos v létě uspěl na mistrovství Evropy a brzy se tam chystáte na svět, máte rád. Nejvíc prý ale milujete italské Lonato. Podle čeho si člověk utváří oblibu střelnic?
Je to o pocitech. Jde i o její postavení, o pozadí. Lonato třeba v roce 2002, kde jsem vyhrál mistrovství Evropy, nastartovalo moji kariéru. Každoročně se tam pořádají největší závody v trapu na světě, kterých se zúčastňuje asi 650 střelců.
Co víte o olympijské střelnici v Londýně?
Pořád ještě není. Nakonec se rozhodlo, že střelnici postaví někde blízko centra města i olympijské vesnice a po olympiádě ji zase zruší. Moc standardní to není, ale střelnic je v Londýně dost, takže tak moc to snad vadit nebude.
Zcela nepochybně žijete ve stínu české olympijské vítězky ve střelbě Kateřiny Emmons. Vadí vám to moc?
Nene, vůbec, právě naopak. Já rozhodně nejsem extrovert a o popularitu jsem nikdy moc nestál. Navíc mám Katku hrozně moc rád, je totálně v pohodě. Takže tyhle věci mě netrápí skutečně vůbec.
Čím se budete živit, až jednou přestanete závodně střílet?
S bratrem jsme rozjeli byznys kolem střílení. Brácha ale všechno dělá za mě a využívá moje jméno. Takže to mám zatím dobrý. Teoreticky bych mohl i trénovat, dostal jsem dost nabídek ze zahraničí. Uvidíme...
Slova byznys kolem střílení zní dost podezřele...
Kolem sportovního střílení samozřejmě. (smích)
Po vítězné olympiádě v Pekingu jste se vydal do Afghánistánu, kde jste navštívil českou vojenskou jednotku. Cosi podobného by vás nelákalo?
Ježíš to ne. Já tyhle chlapy hrozně obdivuju. Na to musí být tedy odvaha jít do takovéhle války. Tu já bych neměl. Byl to ale pro mě superzážitek to všechno v Afghánistánu vidět. Opravdu to nebylo moc hezké. A proto také vím, že bychom si měli vážit toho, co tu máme. U nás vládne pořád nějaká negativná nálada, věčně se nám všechno zdá jenom špatné. Já si ale myslím, že doba, kterou žijeme, je nad poměry a že může být daleko hůř.
Olympijský dotazník pro Davida KosteleckéhoPovede se vám olympiáda v Londýně víc než předchozí hry v Pekingu? |