Říkali jí i Kaisa Nezničitelná. Mnozí očekávali, že vydrží závodit až do her v Pekingu 2022. Vždyť sama naznačovala, že tato možnost existuje. Ale přece jen, bylo jí už 37 let. A v podivné březnové covidové době v ní uzrálo rozhodnutí.
Končím! Bylo to krásné a bylo toho dost.
Ve svém posledním závodě kariéry, stíhačce v Kontiolahti, skončila tehdy čtvrtá.
  |
„Neloučím se způsobem, jaký bych si přála, když na tribunách nejsou žádní fanoušci. Ale tuto věc jsem ovlivnit nemohla,“ svěřovala se pak. „Ani jsem nečekala, že se rozloučím zrovna v Kontiolahti. Ale v životě nemůžeme předpovídat veškeré naše kroky. Nakonec jsem ráda, že se to stalo právě tady. Jsem vyrovnaná se svým rozhodnutím, i když bylo velmi emotivní a nebylo vůbec lehké.“
Koncem listopadu se na pohár do Kontiolahti vrátila. Ale už v jiné roli. Bez startovního čísla.
„Jsem dobrovolnice, která se snaží pomáhat s čímkoliv, a taky expert,“ vykládala, ačkoliv vzápětí dodávala, že označení expert ani nechce používat.
Ale proč by ne? Kdo jiný by jím měl být?
Patnáct let závodila Kaisa Mäkäräinenová na nejvyšší úrovni. Nyní se snaží najít nové cíle.
Tím starým bylo stát se špičkovou biatlonistkou. Při jeho plnění pozdvihla třikrát velký glóbus, vybojovala šest medailí z mistrovství světa a 85krát stála na pohárových stupních vítězů.
„Po skončení kariéry občas přišly dny, kdy mě přepadl malý splín a přemýšlela jsem: V jaké činnosti najdu další smysl mého života?“ vyprávěla pro list Ilta-Sanomat. „Ale naštěstí bylo mnohem víc dnů, kdy mě takové myšlenky vůbec nenapadaly. Být co nejvíc zaneprázdněná je nejlepší lék na psychické krize. Od jara jsem dělala spoustu různých věcí, a ta různorodost mě opravdu bavila. Doufám, že to tak bude pokračovat.“
„Různé věci“ v sobě zahrnovaly například distanční vzdělávání v oboru profesionální trenér nebo práci s mládeží v klubu Vuokatti Sport a nejnověji také ve studiu finské televizní společnosti YLE.
Navíc má Kaisa Mäkäräinenová tolik koníčků a zálib. V první řadě pletení a háčkování. Také zahradničení. Má ráda i architekturu, italskou kuchyni a kulturu, Alpy, čerstvě utržené květiny, finské filmy, knihy, latte macchiato, kočky.
Doma plete a při tom ve sluchátkách poslouchá dobrou audioknihu „Zvládám tak dvě věci najednou,“ směje se.
Nelituje ničeho. „Skončit byla čistě má volba,“ ujišťuje. „Nejemotivnější pocity s tím spojené jsem zvládla už na jaře. Teď jsem v pohodě. Nedeptá mě, že už nemám na sobě startovní číslo.“
Kdysi vystudovala Východofinskou univerzitu v Joensuu, obor učitelka fyziky a matematiky. Ale aby se této práci upsala hned po sportovní kariéře?
Ne, to ne. Jednou... možná... kdo ví.
„Na jaře jsem si řekla, že momentálně nechci žádnou dlouhodobou pracovní smlouvu,“ vysvětluje. „Raději budu chvíli zkoumat, jak mi která práce sedí, jak se při ní cítím, jestli v ní mohu být dobrá.“
Nespěchá na sebe.
„Od konce mé závodní kariéry uplynul teprve půlrok. Není nutné hned naplno skočit do další.“
Pro společnost YLE vyráběla při úvodních pohárových kolech v Kontiolahti krátké příspěvky z biatlonového zákulisí.
„Ale v žádném případě bych nechtěla třeba už v příští sezoně komentovat olympiádu, na to je příliš brzy. Ani bych zatím nedokázala sledovat závody tak pečlivě a detailně, jak musí komentátor.“
Zatím se spíše podle vlastních slov snaží vysvětlovat zákonitosti svého sportu „gaučovým fanouškům“.
„Ti často sledují pouze zásahy na střelnici, které jsou samozřejmě pro vývoj závodu důležité,“ říká. „Ale existuje tolik detailů, o kterých mohu mluvit. O různých technikách střelby i lyžování. Nebo třeba o tom, že nemůžete kopírovat střeleckou pozici konkrétního sportovce, protože každý má proporce těla trochu jiné.“
Zároveň chce lidem připomínat život sportovců mimo závodní tratě. „Závod je svátek, zato trénink je každodenní dřina, kterou lidé od televize nevidí. O tom bychom měli mnohem víc hovořit.“
V létě chodila do lesa běhat, jezdila na kole. V posledních týdnech se snažila každý den lyžovat.
„Ale jen tak hodinu nebo hodinu a půl. Nejsem v takové kondici jako dřív a občas mě to štve. Ale s dvoufázovými tréninky je konec. A nejspíš je to i dobře. Příliš by mi připomínaly starou Kaisu.“
