Je krásný jarní den, ale většina města zeje prázdnotou. Statisíce obyvatel hlavního města, ale i těch, kteří se sjeli z celého Polska, míří k jedinému místu, velkému čtvercovému Pilsudskému náměstí a do přilehlého velkého Saského parku.
Právě tady se týden po katastrofě vládního speciálu u Smolenska odehraje rozloučení Poláků s oběťmi neštěstí, které nemá v polských a evropských dějinách od konce druhé světové války obdoby.
Nikdo nespěchá, nikdo se nikam netlačí, stovky harcerů, polských skautů, rozdávají vodu, mapky s nákresy smutečních obřadů. V Saském parku a okolí jsou velkoplošné obrazovky, díky nimž i lidé, vzdálení skoro kilometr od smuteční tribuny vidí a slyší všechno, jakoby stáli v první řadě. Jediného, čeho se nedostává, jsou lavičky, na něž usedají nejstarší Varšavané.
"Každý správný Polák by měl povinnost tady být"
"Nemohla jsem nepřijít. Každý správný Polák, který jen trochu může, by měl povinnost tady být," říká stará paní o holi, která se usadila na lavičce pod jedním v rozložitých staletých stromů. Jsou tu celé rodiny, mnozí Poláci mají černé obleky, jiní jsou v džínách a tričku, někteří nelitují peněz a od trhovců si kupují polské vlajky, někteří ještě zapalují kahánky se svíčkami.
Čím blíže Pilsudského náměstí, tím více dav houstne, těsně kolem náměstí se už hodinu před polednem nedá projít. Z okraje už lze dohlédnout na smuteční pódium, nad kterým je téměř sto velkých černobílých fotografií obětí. Nejsou řazeny podle důležitosti, ale podle abecedy, jen kolem fotografií prezidenta Lecha Kaczynského a jeho ženy Marie je tenká stužky v národních bílo-červených barvách.
Když se na obřích obrazovkách ukáží prezidentův bratr Jaroslaw a dcera manželů Kaczynských Marta, jak přicházejí na místa smutečních hostů, ozve se tichý a pak stále hlasitější a hlasitější potlesk.
V první řadě je místo pro bývalé prezidenty
Na Pilsudského náměstí je v tu chvíli obrazně řečeno celé Polsko, každý, kdo v této zemi něco znamená. Přednost ale mají příbuzní obětí, jen těch je na náměstí víc než sedm stovek.
V první řadě je místo pouze pro bývalé prezidenty Lecha Walesu a Aleksandera Kwasniewského s manželkou a pro premiéra Donalda Tuska a maršálka Sejmu a zastupujícího prezidenta Bronislawa Komorovského.
Zvony, sirény a vlastenecká píseň
V pravé poledne se opakuje to, co toto náměstí zažilo už před šesti dny. Dvě minuty ticha, v nichž statisíce lidí jakoby zkameněly, zní zvony, sirény, houkačky policejních aut. Po nich vlastenecká píseň a pak přijde asi nejdojemnější okamžik celého pohřebního obřadu. Herec Artur Žmijewski, jedna z hvězd v tuto chvíli už legendárního, byť jen několik let starého filmu Andrzeje Wajdy Katyň, začíná číst seznam obětí.
Zahynulý prezident a jeho manželka jsou na prvním místě a padne o nich několik vět, pak následují druhý prezident, který zahynul na palubě speciálu - prezident v emigraci Ryszard Kaczrowski. A pak jen strašný seznam, který v různých obměnách poslouchají Poláci celý týden.
Čtení seznamu trvá nekonečných 25 minut
Generálové, letušky, příbuzní polských důstojníků popravených v roce 1940 sověty v Katyni, ochrankáři, vládní úředníci, poslanci, ministři, biskupové, tlumočník.... A i když se na každého dostane jen pár slov, zvlášť se zmiňují pouze vysoká vyznamenání, trvá jen čtení seznamu nekonečných dvacet pět minut. Mnoho lidí to nevydrží a rozpláče se.
Hlavním řečníkem smutečního obřadu je maršálek Komorowski. "Stojíme tady, abychom uctili všechny, všechny oběti tragedie. Není mnoho chvil, kdy se národ sjednotil, kdy jsme všichni spolu," říká a děkuje Rusům za projevy soustrasti i celému světu, který v minulých dnech vyjádřil Polsku soustrast. Když se snaží najít ve smrti téměř stovky lidí nějaký smysl, říká, "věříme, že pravdu o Katyni svět díky této nové oběti nezapomene". "Ten seznam, to je celá naše historie, to je celé Polsko," připomíná i premiér Tusk. Po padesáti minutách se rozezní nad Pilsudského náměstí tři salvy čestné jednotky a zazní Chopinův smuteční pochod.
Kardinál nemohl přiletět
Nastává čas na církevní mši. Měl ji původně celebrovat speciální vyslanec papeže kardinál Angelo Sodano, ale sopečný mrak mu nedovolil z Říma přiletět a tak jeho dopis čtou polští biskupové. Mnozí Poláci však odchází. Děti na pískovišti uprostřed saského parku si uprostřed křižujícího se a modlícího davu hrají, pokřikují na sebe a dovádí. Skauti postávají před hromadami lahví s vodou a přestože ji každému doslova vnucují, hodně jim jich zůstane neotevřených.
Měl přijít milión a přišly "jen" statisíce. Varšava se po týdnu smutku vrací do normálního života. V neděli smuteční obřady vrcholí v Krakově. Na ně se mnoho Varšavanů dívá podobně, jako čtyřicetiletý Adam Piwonski: "Pro mě to dnes skončilo, zítra se možná podívám chvíli na televizi. Zítra to bude divadlo pro svět, my Poláci jsme své mrtvé pohřbívali dnes a tady."
