Syn nedávno zesnulého herce Martina Štěpánka je totiž jedním z nejvýraznějších talentů současného českého divadla. I když dělá profesi, kterou média opomíjejí.
Jan Štěpánek má za sebou sto dvacet inscenací a stejně jako otec práci na zásadních scénách: v Národním divadle, Na zábradlí, v Dejvickém, v obrovském Městském divadle ve Zlíně, v Plzni, Brně, Ústí, Ostravě, Hradci… Pravidelně pracuje s prestižními režiséry J. A. Pitínským, Janem Nebeským, Jiřím Pokorným a dalšími. Řada z inscenací, pod kterými je podepsán, získala Cenu Alfréda Radoka za Inscenaci roku nebo Cenu Divadelních novin, sám obdržel cenu Nadání Hlávkovy nadace. Vystudoval scénografii na stejné škole jako jeho otec herectví – na DAMU. Učí na brněnské JAMU.
* Cítíte se pokračovatelem divadelní tradice Štěpánků?
Jednoznačně. Táta mi říkával: Když tuhle profesi děláš po generace, existují nepsaná, nevyslovená pravidla. Ve chvíli, kdy pracuju třeba s Hrušínskými, skutečně zažívám pocit zvláštního bezpečí. Existuje forma stavovské cti, kterou cítím z lidí ze starých klanů. Něco, o co se člověk může opřít. Platí dohody, slovo je bráno jako závazná smlouva. Nepodráží se. Je to trochu jako u světských.
* Bavili jste se s tátou o práci?
Překvapivě málo. Možná proto, že jeho ambice byly dál než u divadla. Nejšťastnější byl jako ministr kultury, jeho talent byl jednoduše košatější, než mívají herci. I když to nedával moc najevo, uměl velmi dobře číst lidi. Když prokoukl režiséra, tak ho herecká práce přestala bavit. A to se stávalo často. Pamatuju si, že si opravdu užíval inscenaci Kouzelného vrchu podle Mannova románu, kterou v Dlouhé zkoušel s J. A. Pitínským. Toho tak snadno neprokoukl, což ho fascinovalo.
* Líbila se mu vaše práce?
Většinou ne. Ale respektoval ji. Měl rád klasické divadelní texty, typ divadla, který dělám, mu občas nekonvenoval. Svou roli v tom hrál i generační rozdíl, měl za sebou školu psychologického herectví, hodně se přátelil s režisérem Miroslavem Macháčkem. Macháček s námi ještě před emigrací trávíval prázdniny v Orlických horách i na Šumavě, byl to velký rodinný přítel. Myslím, že mu naši i sháněli v zahraničí léky, když byl nemocný.
* Vašemu tátovi už ale poslední dobou léky na bolest nezabíraly…
Táta nesnášel jakoukoli formu bezmoci. Od sedmi let viděl jen na jedno oko, struna z houslí mu druhé prostřelila. V dětství proto musel mít rok zalepené obě oči, aby se mu rána zacelila, trávil čas v absolutní tmě. Pamatuju si, jak mu jednou, to už jsme žili v Německu, stříklo do oka vápno, takže znovu dočasně oslepl – a nesl to hodně těžce. A nedávno se svěřil mamince, že se teď, když má rakovinu, cítí mnohem bezmocněji, než když byl slepý. Musel mít velikánské bolesti.
* S vaším otcem jsem párkrát v životě mluvila a myslím, že byl na vás pyšný.
Doufám. Náš vztah byl komplikovaný, svízelný, ale teď, když tu není, mi velmi chybí. Naši vždycky všechno zvládli: Po emigraci byly první dva roky v Rakousku těžké. Táta na vrakovišti vymlacoval elektromotory z aut, máma uklízela někde u Vídně. Ale stejně mně a sestře dělali zázemí.
* Deset let jste pak žili v Mnichově, jak vás Německo ovlivnilo?
Určitě ve vnímání prostoru. V profesi
* mne asi posunulo od romantismu, který je pro české divadlo typický. Emoce jsou správné, ale ne očividně vypuštěné, exaltované, jak se u nás nosí. Mám při své práci rád čistotu, ticho a přirozenost. Některá česká divadla stále lpí na zavedených dogmatech, na tom, co bylo. Možná je to strach, obava, vnitřní izolace, konzervatismus.
Většina lidí má pocit, že se scéna k inscenaci tak nějak udělá, ne že za ní stojí živý člověk, jenž navazuje na práci režiséra. Čím je scénografie pro vás?
* Cestou ke svobodě. Co v textu cítím já, chci přenést na diváka. Snažím se pro inscenaci vytvořit přirozený svět, kde budou postavy schopny přirozeně existovat. Scéna nemusí mít racionální logiku, ale emotivní ano. Občas vidíme na divadle kulisy, které scénograf vymyslí, ale které nepomáhají poezii textu. Tomu se snažím vyhnout.
Za poslední půlrok jste měl osm premiér, máte za sebou sto dvacet inscenací. Jste rád, že jako jeden z mála můžete profesi scénografa dělat naplno, bez odskoků ke komerční práci?
* Jsem vděčný za to, že spolupracuji s úzkým kruhem kvalitních režisérů, kteří jsou výjimeční a nechávají v českém divadle jasnou stopu. Scénografie je pro mě o vnitřním naladění mezi tvůrci, nefungují tu principy trhu.
Neuvažoval jste nikdy o herectví?
* Ne, divadlo jako takové mě odpuzovalo. Od šestnácti jsem dělal asistenta jednomu sochaři v Mnichově, byla to divoká, příjemná bytost. Ale nikdy mě nenapadlo, že bych se uměním živil. Chtěl jsem dělat vědu. Až jednou po revoluci viděla teta Kristýna Taberyová moje skici a řekla, že mám možná talent k práci scénografa. Tak jsem se rozhodl, že chci na DAMU k profesoru Janu Duškovi. Nedokážu přesně vysvětlit proč, ale byla to správná volba, v myšlení o divadle to byl vynikající trenér. Na školu jsem se dostal napodruhé a hned ve druhém ročníku začal pracovat s režisérem Jiřím Pokorným – to byl křest ohněm. Pak přišel J. A. Pitínský, jestli bych s ním ve Zlíně nedělal Felliniho Osm a půl (a půl) s Bolkem Polívkou. Tak jsem skočil do vody – velkého divadelního prostoru. ?
***
SYN MARTINA ŠTĚPÁNKA ? Rod se táhne od Jana Nepomuka Štěpánka, obrozeneckého divadelníka a ředitele Stavovského divadla. ? Dědeček herec (Zdeněk Štěpánek), kterého Jan nezažil, má v Národním bustu. Maminka (Jaroslava Tvrzníková), strýc (Petr Štěpánek) a teta (Jana Štěpánková) jsou herci, stejně jako byl otec Martin Štěpánek. Druhá teta (Kristýna Taberyová) je divadelní režisérka. ? Jan má dva syny, osmnáctiletého a dvouletého. Jeho ženou je neteř režisérky Věry Chytilové Tereza.
