Muzika Stephana Micuse dokáže být zároveň výpovědí o současném reálném světě i meditací. Mohlo se o tom přesvědčit i naše publikum. Třeba když virtuos na nejrůznější etnické nástroje vystoupil v rámci festivalu Colours Of Ostrava 2011 v Evangelickém Kristově kostele, našlapaném k prasknutí. Diváky uvedl do stavu vytržení a v tichých pasážích by bylo slyšet i příslovečný pád špendlíku. Atmosféra málem mystická, Micus přitom jako by hrál „soundtrack“ ke zcela světským příběhům lidí téhle planety.
Už ve druhé polovině 70. let patřil Micus k průkopníkům fúze soudobé „vážné“ hudby a new-age (bez hanlivého přídechu téhle široké žánrové škatulky) s tím, čemu se později začalo říkat world music. Důvěryhodnost jeho nahrávek podpořila dlouhá léta, která prožil na muzikantských i muzikologických studiích v Japonsku či Indii. Micusova tvůrčí metoda harmonicky slučovat zdánlivě kulturně a geograficky neslučitelné skladatelské postupy a hudební nástroje se nevyčerpala ani po více než čtyřiceti letech. Skvěle funguje i na 22. sólové desce Inland Sea.
Pro autora má název Inland Sea, Vnitrozemské moře, dva významy. „Existují vnitrozemská moře, jako Kaspik nebo Bajkal, ohromná jezera s vlastním mikroklimatem v euroasijské stepi. Některé hudební nástroje, které používám, mají kořeny v přilehlých regionech. Ovšem Inland Sea pro mě znamená také cosi niterného. Stav mysli, velmi osobní vnitřní krajinu.“
Při komponování se Micus často nechával inspirovat novými hudebními nástroji ze svojí sbírky. I proto se neopakuje a zní stále originálně, byť zároveň nezapře charakteristický „snivý“ rukopis. Ani Inland Sea není výjimkou. V centru aranžmá většiny písní i náladotvorných instrumentálních kompozic zní nyckelharpa. Archaický švédský lidový nástroj, připomínající kombinaci niněry, citery a housliček. Micus ovšem nepoužívá instrument pouze tradičně. Klidně na něj zahraje třeba jako na violoncello nebo na cimbálek a loudí z něj zvuky, které by udivily i švédské znalce.
„S většinou svých hudebních nástrojů strávím léta studií. Učím se, jak se na ně hraje, a když už to dobře umím, snažímse zase zapomenout úplně všechno, co jsem se naučil. Pak se na instrument snažím dívat jako na něco právě přivezeného z Marsu, bez jakýchkoliv předsudků. Teprve nakonec s ním experimentuji a pokouším se najít všechny možnosti, které skýtá,“ uvádí autor.
Dalším nástrojem vedle nyckelharpy, který Micus použil poprvé a zvuku alba dominuje, jsou housličky balanzikom. Přivezl si je z údolí Wakhan na hranicích Tádžikistánu a Afghánistánu. „Jde o jedno z nejvíc okouzlujících míst, jaké jsem v životě viděl. Z jedné strany ohraničené sedmitisícovkami, které tvoří hranici, na druhé se choulí malé vesničky. Tyhle housličky se tam používají při súfijských ceremoniálech, ale já slyšel, jak na ně hraje jeden farmář,“ vysvětluje hudebník. Nic mu přitom nebrání, aby středoasijský nástroj použil v duu s nyckelharpou v málem barokním stylu skladby Haze.
V bohatých aranžmá samozřejmě Micus využívá i nástroje již důkladně „zažité“. Ať už marockou loutnu gimbri (známou také pod názvem sintir), kterou nahrál na předchozí desku Nomad Songs. Nebo japonskou flétnu šakuhači a různé citery, patřící v jeho instrumentáři ke „stálicím“ už po dekády.
Pro posluchače je ovšem zajímavější samotná hudba. Konejšivá, srozumitelně exotická, pestrá. Píseň Flor del Sur má blízkovýchodní i pyrenejský nádech, ostatně příslušné kulturní okruhy úzce souvisejí. Protipól instrumentálním skladbám vytváří například vícehlasý chorál Virgen de la Mer působící dojmem staré sakrální hudby. Micus tu šestnácti vrstvenými vokály potvrzuje také svůj pěvecký talent. A Reaping Storm? Zenová poezie přenesená do tónů.
Zvukově členitá a různorodá nahrávka přitom působí soudržně, jako jezero klidu a vyrovnanosti. Onen pocit sounáležitosti kultur a harmonie navíc dokáže autor snadno přenést snad na každého trochu vnímavého posluchače.
