Když chceme konkurovat Číně
Malinko čínského luftu do plic k tomu patří. Politika se zaplácá zbytečnostmi, krajina a obyvatelé jsou jen zástěna na diskrétní projekty. Např krysí nebo čapí hnízdo. Moje učitelka ve škole na češtinu, u slova čapí připomínala, že někteří chlapci to slovo opakují mnohokrát, což potom budí neslušný dojem. Lidský mozek je prevít, přepne si, jak ho napadne. Jinak se starala o nehybného manžela, aby nemusela běhat ze školy mu o přestávce přikládat, rádi jsme ji zaskočili, topila přirozeně v kamnech. Jeho nemoc neznám, pamatuji si ten zápach, protože jako školáci jsme ho nedokázali přebalit. Seděl za stolem a nadával všem jako bloger. Bezmoc. Ale ona to brala vesele. Když zemřel, bývalo ji smutno, a tak mne učila zemskou naší němčinu, tedy nenaučil jsem se skoro nic, protože konversace vždy přešla na aktuální téma. Zajímala ji mládež a její názory. Na to jsem byl databanka, brzy jsme si doplňovali zprávy RFE nebo VOA. Pracoval jsem jedno odpoledne na jejím pozemku, a ona mi to vrátila hodinou němčiny. Brácha pro ni ukradl fůru hnoje. Rovnou od krav. Tedy ona lež o legitimitě státu je donebevolající , stát náš, civilizovaný, je něco jinde a jinak. V češtině nás mordovala krutě, se zvoněním stála před třídou, pravidelně opakovala, že ona je poslední, tedy v 6. třídě ZŠ, kdo nás gramatiku učí, potom už nebude nic. A měla pravdu, za tři roky rusák, Dientsbierové, Zemani a podobná revoluční elita. Život v hajlzu, tedy ne docela, ta čeština byla náplast, škoda jen, že jsem se nenaučil i původnější verzi přirozenou, tedy staročeštinu originální.