Odlehlá Cruzeiro do Sul leží přibližně 160 kilometrů západně od největšího brazilského města Sao Paulo. Na první pohled by se zdálo, že se nijak neliší od stovek podobných farem rozesetých po brazilském venkově, a stejný názor dlouho zastával i její správce Jose Ricardo Rosa Maciel. Nemohl se mýlit víc.
"Jednoho dne prasata probořila zeď a utekla do pole. Všiml jsem si uvolněných cihel. Myslel jsem, že mám halucinace," líčí v reportáži britské stanice BBC. Všechny cihly na sobě měly vyražený hákový kříž. Nedlouho poté na farmě objevil starou černobílou fotografii, která zachycuje fotbalové mužstvo. Dobrou čtvrtinu snímku zabírá vlajka, na níž se opět neskví nic jiného než hákový kříž. "Nic nevysvětlovalo, jak se sem ty svastiky dostaly," vzpomíná Maciel.
ČTĚTE TAKÉ: |
Ponuré tajemství Cruzeiro do Sul odhalil až historik Sidney Aguilar Filho. Díky jeho pátrání vyšlo najevo, že ve 30. letech minulého století vlastnila farmu rodina Rocha Mirandasova, movití průmyslníci z Rio de Janeira - a fanatičtí obdivovatelé ideologie národního socialismu. Hlava rodiny Renato Rocha Mirandas i oba jeho synové, Otavio a Osvaldo, patřili k fašistickému politickému uskupení Acao Integralista Brasileira (AIB). Integralistické hnutí se v tehdejší Brazílii, spravované tvrdou rukou Getúlia Vargase, těšilo obrovským sympatiím - samotné AIB mělo přes 40 tisíc členů, což z něj dělalo největší fašistickou stranu za hranicemi Evropy.
Oklamali nás
Rocha Mirandasovi na svém ranči s oblibou pořádali dýchánky pro své spolustraníky. Za fasádou vznešeného venkovského sídla se však skrýval nelítostný pracovní tábor, v němž rodina věznila pět desítek opuštěných černošských dětí. "Je to příběh padesáti chlapců, všichni staří kolem deseti let, kteří byli odvezeni ze sirotčince v Riu. Odvezli je ve třech vlnách, nejprve desetičlennou skupinu v roce 1933," říká profesor historie Filho. Podle dokumentů, které se mu podařilo objevit, získal Osvaldo Rocha Miranda souhlas úřadů a stal se legálním opatrovníkem dětí.
Jedním z prvních sirotků, kteří na farmu dorazili, byl dnes devadesátiletý Aloysio da Silva. "Poslal (Osvaldo) svého řidiče, který nás shromáždil v rohu. Osvaldo na nás pak ukazoval holí - 'Toho pošli tam, toho sem' - a ze dvaceti kluků si tak vybral deset. Nasliboval nám modré z nebe - že budeme hrát fotbal, jezdit na koních... Ale nic z toho nás nečekalo. Dali nám do rukou motyky a museli jsme začít plít záhony. Oklamali mě," líčí Silva.
Jména odebrali. Zbyla jen čísla
Příchodem na farmu začal sirotkům nový život - ten, ve kterém už nebyli nazýváni jménem, ale pouhým číslem (malý Aloysio byl "23"), a kde plynul den za dnem v těžké práci, jež leckdy přesahovala dětské síly. Jakoukoli rebélii však majitelé farmy potlačovali v zárodku. Když se některé z dětí bouřilo, ke slovu se dostala palmatoria, nástroj podobný dřevěnému pádlu, ale s vyvrtanými otvory, jež snižovaly odpor vzduchu a naopak zvyšovaly bolest. Útěku bránil nejen vysoký plot, ale také bojoví psi. "Jeden se jmenoval Jed, druhý Víra. Snažím se o tom moc nemluvit," zahání Silva nepěkné vzpomínky.
"Černochy neměli ani trochu rádi," říká o Rocha Mirandových další z tehdy zotročených dětí, dnes devětaosmdesátiletý Argemiro dos Santos. "Trestali nás různě, od týrání hlady přes palmatorii. Tou to hrozně bolelo. Někdy i dvě rány. Maximálně pět, víc už se vydržet nedalo."
Jediný odpočinek pro děti představovaly občasné fotbalové zápasy, v nichž je Rocha Mirandovi stavěli proti lokálním farmářským týmům. Integralisté byli posedlí kultem tělesné zdatnosti a fotbal chápali jako jeden z prostředků, jak jí dosáhnout. Vargasův režim fotbal často zneužíval k propagandistickým účelům, podotýká BBC.
Brazil had the biggest fascist party outside Europe, with more than 40,000 members. http://t.co/wSAtsO82S0 pic.twitter.com/R37ag6qTsH
— Brazil Character Lab (@scharlab) January 21, 2014Museli jsme salutovat Hitlerovi
Sirotci museli také pravidelně vzdávat úctu Hitlerovi, přestože netušili, kdo má onen pán s pěšinkou v tmavých vlasech a kartáčovitým knírkem být. "Všude byly fotky Hitlera a museli jste jim salutovat. Vůbec nic jsem nechápal," říká Santos.
Santos strávil na farmě Cruzeiro do Sul několik let. Když mu bylo 14, měl obrovské štěstí a podařilo se mu utéci. "Nechal jsem pootevřená vrata, nikdo si toho nevšiml. Později v noci jsem vzal nohy na ramena," vzpomíná. Vrátil se do Ria, kde si chvíli vydělával prodejem novin. V roce 1942, kdy brazilsko-německé přátelství značně ochladlo a dosud neutrální Brazílie vstoupila do války na straně Spojenců, se přihlásil do armády. Od práce pro nacisty tak přešel k boji s nimi, chtělo by se podotknout. "Jen jsem plnil, co ode mě Brazílie potřebovala. K Hitlerovi jsem nemohl cítit nenávist - já toho chlapa neznal!" namítá Santos. Dnes už je v důchodu a na bouřlivé chvíle svého života se snaží nemyslet. "Rád si zahraju na trubku, rád posedím na verandě, rád si dopřeju studené pivo," uzavírá svůj příběh.
