Brexit je jako ráno po bujném večírku, říká stvořitel ‚bratra‘ Harryho Pottera

LN V červenci přijíždíte do České republiky. Víte, do čeho jdete, nebo je to pro vás tak trochu fantasy?
Velmi se na to těším, ale nemám ponětí, co mě čeká. Nikdy jsem v České republice nebyl. Většinou nad věcmi nepřemýšlím dopředu. Týden před odjezdem se pravděpodobně poběžím podívat, jestli mám svůj pas.

LN Pojedete do Ostravy, hornického města vybudovaného převážně za komunismu. Vy se ve svých knihách hodně věnujete urbanismu, což je pro žánr fantasy tak trochu neobvyklé.
Na architekturu v Česku se těším, i když tak trochu podivným způsobem.

LN Podivným způsobem?
Ano, protože vedle sebe bude stát stará a nová, postkomunistická architektura. Bude zajímavé vidět, jak to jde dohromady.

LN Sérii knih o čarodějnickém policistovi Peteru Grantovi prostupuje popis Londýna, toho, jak se urbanisticky vyvíjel. Máte k architektuře nebo urbanismu blízko?
Vlastně ne. Když píšete knihu, která je situovaná na venkov, musíte vědět, jak se jmenují stromy. Jinak budete popisovat zelené věci, hnědé věci a pak ještě víc zelených věcí. Když píšete příběh z města, je to stejné. Popisujete architekturu. Ten příběh je vyprávěn z pohledu konkrétního člověka a ten musí vědět, co ho obklopuje. Zároveň mu musíte dát nějaký důvod, aby to věděl, takže jsem se rozhodl, že jeho zájmem bude architektura. Londýňané poznají to, ve které části města zrovna jsou, podle toho, jak v místě vypadá architektura. Nemůžete to přesně popsat, nemůžete říct proč, ale víte to. Chtěl jsem, aby to moje hlavní postava říct dovedla, aby uměla vysvětlit, proč pozná, kde se nachází, jenom podle budov, které ji obklopují.

Britský spisovatel Ben Aaronovitch.

LN Takže vy sám jste se to učil?
Ano, všechno jsem se to musel naučit. Než jsem začal psát o Peteru Grantovi, jsem toho o architektuře a urbanismu moc nevěděl. Moje postava má mnoho zájmů, které s ní nesdílím. A myslím, že ta další bude mít zájmy, které nevyžadují tolik rešerší.

LN Jaký koníček to bude?
Nemám nejmenší tušení. To, co zajímá mě, když píšu, je hlavně dodržení uzávěrky.

LN Chodil jste po ulicích Londýna s knihami o architektuře?
Ano. V knihách jde především o užitou architekturu, nikoliv o velké, honosné, monumentální budovy. Píšu o domech, ve kterých lidé bydlí. Narazil jsem na několik dobrých knih, které se právě tímhle typem architektury zabývají. V Londýně je spousta budov, o kterých si myslíte, že jsou velmi staré. Ale jsou pouze postavené v pseudostylu, mnoho lidí staví budovy a předstírá, že jsou ve stylu jiné éry. Musíte to umět rozlišit.

LN Je to cesta, jak vzdělávat i vaše čtenáře v tom, kde vlastně žijí?
Takovou ambici nemám. Chci od svých čtenářů, aby mi dali svoje srdce a svoje peníze. Chci, aby si moje knihy užili. Sám jsem čtenář. Knihy jsou dnes drahé, stojí okolo sedmi liber. Koupíte si ji, možná ji někomu půjčíte a pak si ji dáte do knihovny a vypadá to hezky. Ale to není ono. Pracoval jsem jako knihkupec, takže vím, že není nezbytné a vlastně ani běžné chodit do knihkupectví a kupovat si knihy.

LN Ještě k té architektuře. Někdy jste k ní kritický. Myslíte si, že se kvalita zástavby lepší?
Jsme teď v určité fázi přechodu. Když se něco staví, lidé mají tendenci křičet, že to bude příšerné. Najednou ztratí kurz a začnou se chovat divně, přijdou nepokoje. Myslím, že to ale tak trochu k velkým městům patří. Londýn je tady dva tisíce let. Tu a tam shořel, lidé ho vyhodili do povětří, přepadli. Patří to k tomu místu. Ale bude tu za dalších dva tisíce let, bude vypadat jinak, ale pořád to bude Londýn.

LN Kromě architektury je v knize hodně zastoupen také jazz. I to je prostě jen koníček hlavní postavy?
S jazzem je to vlastně takový vtip. V Británii vyšlo hned několik knih o detektivech, kteří ho poslouchají. Všechno jsou to nevraživí staří chlapíci, kteří milují jazz, například Charlie Resnick. Stal se z toho stereotyp. Vymyslel jsem hlavního hrdinu, jehož otec je muzikant, který ví o jazzu úplně všechno. S jazzovými sekcemi mi pomáhal přítel Andrew Cartmell. I on je spisovatel a napsal knihu, která je celá o muži, co miluje jazz. Řekl jsem mu: „Potřebuju nějaký jazz,“ a on mi ho dal. Takže detektiv poslouchající jazz je stereotyp, ale jazz také funguje jako dobrá metafora. Britská jazzová scéna je svázána s africkou diasporou a pracující třídou v padesátých letech. Mám tendenci všechny tyhle prvky smíchat dohromady. A pak se spoléhám na příznivou souhru okolností, na štěstí spíš než na dopodrobna vykonstruovaný zločin. Moje motto je, že já jako autor se postarám o text, to, co je mezi řádky, se o sebe postará samo.

LN Vaše knížky odkazují ke světu Harryho Pottera, který teď oslavil dvacátiny. Jak důležitý byl mladý čaroděj při psaní knížek o Peteru Grantovi?
Ono už je to dvacet let? To je děsivé. Jsem dost starý na to, abych si pamatoval svět před Harrym Potterem. Neobjevil se zničehonic, J. K. Rowlingová vlastně vycházela ze stejných zdrojů jako já, vyrostli jsme na stejných knížkách. Pravidla hry jsem se naučil od Terryho Pratchetta, protože u něj mám pocit, že jsme mnohem víc ze stejného těsta. Harry Potter usnadnil jedné generaci čtenářů cestu ke čtení a k tomu, aby akceptovala ideu čaroděje.

Ke knihám s podobnou tematikou asi neexistuje lepší vysvětlení než to, že je to tak trochu jako Harry Potter. Nemusíte to dál rozvádět. Myslím, že to byla Diana Gabaldonová, autorka knižní série Outlander (v češtině Cizinka – pozn. red.), která k mé knize napsala, že to je jako Kriminálka Miami, kde je vyšetřovatelem Harry Potter.

Harry Potter bude první kniha, po které sáhnou lidé, kteří chtějí číst o čarodějích, většina lidí z žánru fantasy navíc nečetla nic jiného než právě to. Když se pak hledá přirovnání, je to nasnadě. Mně to nevadí, dneska už někteří lidé využívají jako přirovnání i mého Petera Granta. A když jste praktikující čaroděj v Londýně, Harry Potter vám vždycky přijde na mysl. Nemá smysl s tím bojovat, musíte to prostě přijmout.

Ben Aaronovitch: Měsíc nad Soho (Argo)

LN Co to bylo za knížky, které jste četl vy i Rowlingová?
Například romány Lyona Sprague de Campa nebo Čaroděj Zeměmoří od Ursuly K. Le Guinové. Je to také knižní série pro děti The Worst Witch, která je hodně potterovská (na základě série vznikl seriál v češtině známý jako Čarodějnice školou povinné – pozn. red.). Vyrůstal jsem na televizním seriálu Rentaghost, což bylo o společnosti, která pronajímala duchy.

Tehdy se toho v britské kultuře objevovalo na čarodějnické téma hodně, třeba seriál Čáryfuk. Nebo knížky Alana Garnera, který napsal fantasy pro dospívající The Owl Service. Jsou tam nadpřirozené jevy, ale odehrává se to v moderním Walesu. Za zmínku stojí i knižní série Dark is rising od Susan Cooperové. V anglické literatuře byl silný prvek mytologie těsně pod povrchem a my jsme vyrůstali v právě takovém literárním prostředí.

LN Chcete, aby měl jednou Grant stejný status jako Harry Potter?
Bože, ne. Ale byl bych šťastný za polovinu peněz, které vydělal. Nejsem chamtivý.

LN Odkud se fascinace magií vlastně bere?
Nemám nejmenší tušení. Abych byl upřímný, takové otázky sám sobě nekladu, protože jsou pro mě zástupné. Jsem pracující spisovatel, píšu o tom, co zajímá mě. Když budu mít štěstí, jiní lidé je budou číst. Je to moudrost, ke které jsem přišel za léta strávená v byznysu s knihami. Můžete psát jenom o tom, o čem sám psát chcete, a lidé to buď budou číst, nebo ne. S tím moc nezmůžete, takže je lepší se tím nezabývat.

Skotsko potřebuje ‚oddech‘, nezávislost bude řešit až ke konci brexitu

LN Bude se muset v dalších dílech Peter Grant nějak popasovat s důsledky brexitu?
Tak daleko ještě nejsme, zatím úplně nevíme, jaké ty důsledky budou. Počkám si na to, až se za tím budu moct ohlédnout z historické perspektivy.

LN A jak vnímáte brexit vy?
Jako monumentální chybu. Nejstupidnější chybu, jakou tahle země kdy udělala. Ale těžko s tím teď něco nadělám. Do toho jsme vletěli s referendem. Někteří říkají: Teď už nemá cenu bojovat za to, abychom to vrátili zpátky. Ale já nebudu předstírat, že to není hloupé jenom proto, že pro to lidé hlasovali. Na druhou stranu si nemyslím, že to je úplná katastrofa, nemusíme se kvůli tomu rovnou vrhat z útesu. Představuju si to, jako když jedete v autě a řidič a spolujezdci se dohadují, kterým směrem jet. Řidič říká, pojedeme doleva, ale víc než polovina lidí chce jet na druhou stranu. Řidič jim tedy vyhoví, i když ví, že pojede strašnou dálku, aby nakonec všichni zjistili, že se musí otočit a vrátit se.

Pravděpodobně to skončí tak, že budeme mít s Evropou společný volný trh a nakonec nejspíš i volný pohyb lidí. Nebude to za chvíli, ale nakonec se to stane. Evropa je definovaná i svým územím a my Britové nemůžeme předstírat, že neexistuje. Žijeme v globálním světě, takže budeme muset mít nějakou dohodu o pohybu lidí tak jako tak. Takže co se stane? Obětujeme neuvěřitelné množství času a peněz, poškodí to naši ekonomiku a bude nám všem mizerně. Skončíme tam, kde bychom skončili stejně. Nemám apokalyptické představy typu: „Teď všichni zemřeme.“ Spíš to je, jako když po večírku vstoupíte do kuchyně a řeknete si: „Pane bože!“ Víte, že to budete muset uklidit, ale ten bordel!

LN Kolik dalších knih s Peterem Grantem nám pomůže tuhle kocovinu přežít?
Můj plán je psát o něm, dokud neumřu. Jsou vlastně tři okolnosti, za kterých bych psát přestal. První, že už nebudu mít žádné nápady. Druhá, že je lidé přestanou kupovat. Nemá smysl psát knihy, které nikdo nečte. Třetí, že si budu moct dovolit jachtu. A tím nemyslím žádnou malou lodičku, ale opravdu velkou jachtu, jakou si kupují oligarchové nebo záporáci z Jamese Bonda. Takovou, co se na ní dá přistát s helikoptérou. V takovém případě ale budu muset psát dál, protože mě její provoz nevyjde lacino.