Další západní sankce vůči Rusku by byly kolosální chybou, varoval Putin v telefonátu Bidena |
Momentálně jde o vysokou poptávku po ruském zemním plynu v Evropě, která žene ceny do astronomických výšin a v řadě evropských států vyvolává společenské pnutí. Na druhé straně rovnice je pak ruský zájem na rychlém spuštění již hotového podmořského plynovodu Nord Stream 2 a nezakrytý nátlak na západní „záruky“ ohledně postavení Ukrajiny.
Vzhledem k tomu, že eurounijní plán na dekarbonizaci ekonomiky (tzv. Zelená dohoda) počítá se zemním plynem jako záložním zdrojem energie do doby, než se podaří vyřešit problémy s nestabilitou obnovitelných zdrojů, poptávka po importovaném plynu v následujících 10 až 15 letech zřejmě poroste. To dává Moskvě, aktuálně hlavnímu dodavateli žádané suroviny do Evropy, opticky vysoký vydírací potenciál.
Nicméně věc má i svoji druhou stránku. Technologicky zaostalé ruské hospodářství je totiž silně závislé na příjmech z prodeje surovin (vedle plynu jde zejména o ropu) a EU je největším ruským exportním partnerem. Rusové tak z obchodních důvodů nemohou mít na kolapsu vztahů s Evropskou unií zájem, i proto, že zemní plyn nemají v dohledné době jiným odběratelům jak dodat.
Kam poteče plyn z Jamalu
Největším potenciálním trhem pro ruský plyn mimo Evropu je sousední Čína. Kapacita plynovodů ze Sibiře do říše středu je ale zatím v porovnání s trubkami vedoucími do Evropy mnohonásobně menší. A do konce této dekády se na tom moc nezmění. Stejně tak se v dohledné době nezvýší ani ruské kapacity na přepravu zkapalněného zemního plynu, což by Rusům otevřelo i další trhy.
Od prosince 2019 je v provozu plynovod označovaný jako Síla Sibiře, kterým teče surovina z plynových polí severně od jezera Bajkal do severovýchodní Číny. V roce 2020 Rusové touto cestou dodali Číňanům pouhých pět miliard metrů krychlových plynu, postupně by kapacita měla stoupnout až na 38 miliard kubíků ročně. To Evropany trápit nemusí i proto, že surovina z nalezišť napojených na plynovod Síla Sibiře se do Evropy nikdy nedodávala.
Situaci by mohla změnit druhá, zatím plánovaná plynová spojnice z nalezišť na severním poloostrově Jamal přes Mongolsko do Číny označovaná jako Síla Sibiře 2. Právě z Jamalu totiž pochází většina ruského zemního plynu exportovaného do Evropy.
Nevypočitatelný Putin dál pokouší Západ. Chce definitivně uzavřít trauma z rozpadu Sovětského svazu |
Nová Síla Sibiře
Síla Sibiře 2 je teprve ve stadiu příprav, ještě ani nebyly podepsány finální dohody mezi ruskou státní firmou Gazprom a čínskými partnery. A podle ruských plánů by náročná, 2600 kilometrů dlouhá stavba – procházející obtížně dostupnými oblastmi s trvale zmrzlou půdou, kde zimní teploty klesají pod minus 50 °C – ani v ideálním případě nebyla hotová před rokem 2030.
Přesto by Evropa měla tento projekt pozorně sledovat. Pokud se totiž Síla Sibiře 2 jednou skutečně spustí, tak pro Rusy by v případě kolapsu vztahů s EU nebyl problém značnou část zemního plynu vytěženého na Jamalu pustit místo do Evropy na jih do Číny. Objemově to vychází, maximální roční kapacita plynovodu Síla Sibiře 2 má být 50 miliard kubíků, tedy srovnatelná např. s kontroverzním Nord Streamem 2.
Jak nedávno upozornil list Financial Times, i tento konfliktní scénář má však pro Moskvu svá rizika. V Číně sice bude, podobně jako v Evropě poptávka po plynu ještě pár let vysoká. Podle listu by ale Číňané v situaci, kdy by se Rusové snažili „udat“ přebývající surovinu, jistě nebyli ochotní platit evropské ceny.
A pak je tu druhá strana geopolitické mince. Peking, který má více možností, odkud plyn relativně lacino importovat, by snadno mohl začít podmiňovat odběr ruské suroviny ústupky ze strany Moskvy. Třeba tlakem na omezení dodávek zbraní do států, s nimiž je Peking na kordy (například Indie).
Podle dat za rok 2020 je Rusko druhým největším těžařem zemního plynu na světě za USA, má však největší dosud známé zásoby této suroviny. Zdaleka nejvýznamnější zahraniční trh pro exportovaný ruský plyn představuje s podílem kolem 75 procent Evropská unie a další západní země.
