James Surowiecki přemítá v aktuálním vydání magazínu The New Yorker o milionářské dani. Jde o dědictví z éry vlády George W. Bushe, který nejbohatším snížil daň z příjmů. Málokdo tenhle krok obhajoval, a to ještě dávno před tím, než se k moci dostali demokraté, kteří hlásají pravý opak, to jest, aby bohatší přispívali do erární pokladny víc.
Zrovna teď je kolem toho v Americe pěkná mela, neb se blíží podzimní volby (do Kongresu, plus volby guvernérů v několika státech) a po nich, přesněji na konci roku, má Bushova daňová doktrína přestat platit. Od samotného začátku je to navýsost politické téma, hlavně pro demokraty, pro které jsou daňové úlevy pro mohovité stejně pádným argumentem jak znemožnit republikány jako zpackaná válka v Iráku atd.
Ne snad, že by se mezi republikány nenašli takoví, kteří by se nechtěli rvát za to, aby Bushovy slevy pro bohaté platily dál, rozhodně se tím ale neohánějí tak hlasitě jako demokraté (logicky, v době, kdy se v novinách protáčejí zprávy o přetrvávajících mizerných vyhlídkách pro americký byznys a tudíž i zaměstnanost atd., není zrovna chytré horovat za to, aby se nejbohatším dál ulevovalo na daních).
A tak "daně pro bohatce" propírají hlavně lidé z Obamovy administrativy - třeba jako ministr financí Timothy Geithner, citovaný například v newyorských Timesech. Původní článek k přečtení ZDE.
Ale zpátky k Surowieckého komentáři. Na rozdíl od Geithnerových emotivních, protože politických řečí o "700 miliardách, o které by stát přišel v následujících deseti letech", je totiž navýsost věcný. Cituje analýzu, která zpochybňuje nejčastěji zmiňovaný argument všech obhájců Bushovy daňové doktríny, a sice, že je kontraproduktivní obírat nejbohatší o zisk (vždyť co je bude motivovat k tomu, aby investovali a rozšiřovali výrobu - a tím zaměstnávali víc lidí - když budou vědět, že budou vydělávat stejně jako dosud, ne-li míň, protože zaplatí víc na daních?).
V letech 2002 až 2007 (tedy v letech, kdy platily Bushovy daňové úlevy pro nejbohatší), rostly příjmy drtivé většiny Američanů o 1,3 procenta ročně, zatímco u nejbohatších skokově o plných 10 procent. Surowiecki píše, že jde o pouhé jedno procento lidí, kteří během těchle pěti let zdvojnásobili příjmy (jedna desetina tohohle elitního procenta dokonce ztrojnásobila).
Zaměstnanost se ale nezvedala a neubylo ani tzv. off-shore společností, alias fíglu, který Ameriku trápí dlouhodobě - majitelé firem přesouvají jejich sídla na ostrovy v Karibiku, Pacifiku apod., kde platí mizivé nebo dokonce vůbec žádné daně.
"Výsledkem je, že se bohatí vzdálili střední třídě, současně se velmi bohatí vzdálili bohatým a zároveň se ještě velmi, velmi bohatí vzdálili těm velmi bohatým," dodává Surowiecki.
Jinými slovy se prohloubily sociální rozdíly. Jednoduše proto, že lidé, kteří dnes vydělávají 200 tisíc dolarů ročně, odvádějí zhruba stejně vysoké daně jako ti, kteří ročně vydělají dva miliony dolarů. CELÝ ČLÁNEK SI PŘEČTĚTE ZDE
Puberta v sedmi? V Americe čím dál běžnější věc
Daně pro bohatce jsou bezesporu populární téma, ještě populárnějším tématem k diskuzi byl ale článek deníku The Los Angeles Times, který cituje ze studie otištěné v časopisu Pediatrics. Dětští lékaři, konstatuje list, došli k závěru, že se u dívek znovu snížil věk, v němž začínají dospívat, zkrátka puberta.
U černošek to prý platí už delší dobu, teď je začaly dohánět bělošky a Hispánky. Plná čtvrtina malých černošek vstupuje do puberty v sedmi letech - stejně záhy se na prahu dospělosti ocitá 15 procent Hispánek a 10 procent bělošek.
Deník poznamenává, že je to citelný procentuální nárůst oproti roku 1997, kdy byly poprvé zveřejněny studie dokazující, že děvčata dospívají mnohem dřív než ještě v polovině 20. století (v sedmi letech začalo v roce 1997 s pubertou sotva 5 procent bělošek).
Nová studie potvrzuje hlavně fakt, že jde o evoluční fenomén. "Když jsme s tím přišli v roce 1997, mělo se za to, že jsme někde museli udělat chybu," citoval deník The Los Angeles Times pediatra Franka M. Bira. CELÝ ČLÁNEK SI PŘEČTĚTE ZDE
