Do červené, barvy sociálních demokratů, je tak v současné době zabarveno sedm unijních států, mezi nimi třeba velké Španělsko a také celá Skandinávie. U dalšího klíčového člena, Itálie, se tamní Demokratická strana (PD) výrazně podílí na široké vládě nestraníka Maria Draghiho.
Naopak, křesťanští demokraté, kteří v sedmadvacítce dlouho politicky dominovali, zažívají ústup ze slávy. Zdaleka to nesouvisí jen s volebními neúspěchy. Během jediného roku přišli o několik výrazných osobností, které sice často nebyly zajedno, ale reprezentovali celé názorové spektrum evropských lidovců, k nimž patří křesťansko-demokratické a umírněně pravicové strany.
Kdo je muž, který nahradil Merkelovou? V mládí chtěl zestátňovat velké koncerny, později jim ‚šel na ruku‘ |
Jde o německou kancléřku Angelu Merkelovou, která po 16 letech odešla z politiky, a jejího rakouského kolegu Sebastiana Kurze, jemuž se stalo osudným podezření z korupčního jednání. Předtím už v březnu opustila řady evropských lidovců maďarská národně-konzervativní strana Fidesz premiéra Viktora Orbána. Stalo se tak pro dlouhodobé neshody, jež souvisely s konflikty okolo dodržování zásad právního státu v zemi.
Nyní tak premiéři sdružení v Evropské lidové straně (EPP) vedou vlády pouze v několika menších státech východní a jihovýchodní Evropy – na Slovensku, ve Slovinsku či v Řecku. Kromě nich mají zástupce mezi evropskými premiéry ještě liberálové a konzervativci, jejichž řady před časem rozšířil i předseda ODS Petr Fiala.
Letitá politická praxe v rámci Evropské unie ukazuje, že příslušnost k některé ze „stranických rodin“ není formalita. V předvečer každého summitu sedmadvacítky se scházejí premiéři spřízněných stran, aby koordinovali postup pro následující rokování. Hlavně když se jich v daném kruhu sešlo víc, byly tím často položeny základy pro závěry vlastní vrcholné schůzky. Nyní budou mít zmíněnou výhodu na své straně sociálnědemokratičtí premiéři.
Tvrdit ovšem, že by Evropskou unii nyní čekalo nové „sociálnědemokratické období“, jak tomu bylo na začátku tisíciletí, je podle řady odborníků předčasné. „Opětovný vzestup sociálních demokratů není v první řadě jejich zásluhou, ale souvisí se slabostí konzervativní konkurence,“ shrnul nedávno důvody v rozhovoru pro německý rozhlas politolog Frank Decker, jenž má sám vazby na SPD.
U peněz jde ideologie stranou
S tím také souvisí, že i mezi současnými sociálními demokraty v Evropě existují značné rozdíly, kdy spíš než společná ideologie rozhodují národní zájmy.
Dobře to bylo vidět při loňských jednáních o nové podobě budoucího několikaletého unijního rozpočtu a nově založeném Fondu obnovy Evropské unie, který má pomoci překonat hospodářské následky koronavirové pandemie. Zatímco například sociálnědemokratičtí premiéři z Portugalska nebo ze Španělska prosazovali navýšení rozpočtu a chtěli, aby covidový fond poskytoval hlavně dotace, nikoli úvěry, prosazovalo severské křídlo evropských sociálních demokratů přesný opak.
Během těchto jednání dokonce svého času vznikla takzvaná „skupina šetrných“, která šla napříč stranami. Vedle nizozemského liberála Marka Rutteho a rakouského lidovce Sebastiana Kurze ji tvořili ještě švédský sociální demokrat Stefan Löfven a jeho dvě stranické kolegyně z Dánska a Finska, Mette Frederiksenová a Sanna Marinová.
Mezi nimi bude muset nový kancléř své místo ještě najít. Před volbami sice volal po silnější Unii. I on si ale uvědomuje, že by s tím mohl doma narazit. Dvoukolejnost se odráží i v programu jeho vlády. V něm se sice hovoří o cíli přeměnit EU na federaci. Zároveň má být „subsidiární a decentralizovaná“, čímž by se moc nelišila od současného stavu.
Naopak daleko větší vypovídající hodnotu má příslib, že Německo považuje Fond obnovy EU financovaný půjčkami na finančních trzích za jednorázovou záležitost. V tom je patrný vliv Scholzova liberálního koaličního partnera, který něco takového odmítá.
