V souvislosti s atentátem na premiéra Roberta Fica říká, že krize nakonec vytahují do popředí nejlepší politiky.
Lidovky.cz: Ve slovenské politice se objevují dlouhodobě případy násilí, jak slovního, tak fyzického. Volební kampaně jsou velmi agresivní, za premiéra Vladimíra Mečiara došlo k únosu syna prezidenta tajnou službou, byla tu podezření ze spolupráce státu s mafií, pak vražda novináře Jána Kuciaka, teď atentát na premiéra Roberta Fica. Přitom v sametové revoluci bylo hnací silou na Slovensku hnutí Veřejnost proti násilí, které jste spoluzakládal, a byl tu důraz na nenásilí. Proč se to změnilo?
Od nepaměti nesou veliká občanská vzepětí ve své DNA i zárodky svého konce. V tomto případě postupnou transformaci na politická hnutí, strany, instituce, partikulární sociální hnutí, nezávislé osobnosti. Ten tam je étos listopadu 1989.
V novém šatu jsme konfrontováni s duchem národa, který pořád trpí resentimenty na kolaborantskou fašistickou válečnou Slovenskou republiku, aktivistickým katolickým klérem, jánošíkovskou tradicí, mindrákem malého, kdysi hlavně venkovského národa a hlavně s populistickými vůdcovskými elitami. Ale to zase není v našem civilizačním prostoru až taková novinka. Mor nacionalismu je patrný, kam se podíváte. Specifikem je snad mládí slovenské státnosti.
Lidovky.cz: Opravdu jsou resentimenty na válečnou Slovenskou republiku na Slovensku tak živé, že ovlivňují dnešek a podobu politiky?
Je to nevyřízená minulost. Mám-li být osobní: Pocházím z malého městečka na Slovensku, a když nás deportovali do koncentračního tábora v době „slovenského štátu“, tak ti Židé, co se po válce vrátili domů, a bylo jich opravdu strašně málo, našli prázdný dům. Znamená to, že spousta sousedů si rozkradla, neboli arizovala, jejich majetek a nevrátila jim ho.
Pak přišel komunismus, kde sice už nebyli židáci, ale kulaci. Není tu vyrovnání se s minulostí, Slováci neabsolvovali to, co Němci. A je tu stále i vina velké části katolického kléru. Prezident válečného „slovenského štátu“ byl kněz Jozef Tiso. A i ten Tiso je na Slovensku částí zátěže minulosti, se kterou nedošlo k vyrovnání. Jde o paměť a svědomí.
Nemyslím si, že v Česku jsou lidi arizací a kolaborací míň zatížení než Slováci, ale protože se mě ptáte jako Slováka, dám vám odpověď za Slovensko. Tam je problém v tom, že se tíha nevyrovnané minulosti přenesla dál, na komunistický režim. To, že se 90 procent lidí deportovaných do koncentračních táborů nevrátilo, to nepřipomínal ani komunistický režim. Není náhoda, že skoro každý druhý Slovák byl členem nacionalistické Hlinkovy strany a podobné množství bylo členem komunistické strany. Oba totalitní režimy samozřejmě postihly ne jen Židy.
Lidovky.cz: Mluvil jste o tom, že Slováci jsou také venkovský národ. Někteří tvrdí, že právě napětí mezi městem a venkovem vede na Slovensku k polarizaci společnosti a sociolog Juraj Buzalka dokonce píše o postsedliacích, kteří volí populisty, zatímco lidé ve městech liberály, a vzájemně si moc nerozumí...
