Ukazují na prostor přes silnici obehnaný červeno-bílou policejní páskou. Tady došlo v noci z neděle na pondělí k jedné z nejtěžších bitek mezi předměstskou omladinou z rodin imigrantů a policií.
"Jakmile se setmělo," vyprávějí čtrnáctiletí černoši, "pár týpků zapálilo auta, a když přijeli policajti, začali na ně házet kameny." Po chvíli přišly na řadu Molotovovy koktejly, zápalné lahve a pak první výstřely z brokovnic. Zraněno bylo přes třicet policistů.
Dva policisté byli zraněni těžce. Právě Grigny se stalo symbolem změny charakteru předměstských střetů: zmenšil se jejich rozsah, ale vzrostla agresivita. "Bylo to drsné: všude byl kouř, smrad ze spálené gumy a kameny běžně házely i holky," popisuje jeden z kluků, Francis, který bitvu z povzdálí pozoroval.
Útočníci byli podle něj jeho vrstevníci anebo maximálně šestnáctiletí kluci a většinu alespoň od vidění znal. "Je to normální válka mezi policií a náma odsud z předměstí, ale já do ní nejdu, nemá to cenu," říká.
Přes den tu přitom nic pouliční válce nenasvědčuje. Když odhlédnete od zbytků spálených popelnic a pneumatik vedle sebe, otevře se před vámi běžné panelákové sídliště, sem tam se zbytky původní zástavby a obklopené zelení. Klid listopadového odpoledne narušuje jen veselý smích dětí z nedaleké školky.
Téměř idylická jsou ve srovnání s ostatními předměstskými částmi také následující fakta: nezaměstnanost tu loni dosahovala 16 procent, což je sice víc než celonárodních devět procent, ale méně než třicet a víc v jiných okrajových čtvrtích.
Místní, z nichž většinu tvoří přistěhovalci ze severoafrických zemí, si také pochvalují aktivity radnice, která se přes koncerty, diskuse nebo sportovní závody snaží obrušovat potenciální konflikt mezi imigranty a bílou menšinou. Tak kde se najednou vzala ta agresivita?
"Je to jen hra. Stejně jako když mezi kluky hodíš míč a oni do něj začnou kopat, tak když teď postavíš policajta na ulici v předměstí, začnou na něj lítat kameny. Žádná organizovaná revolta, prostě spontánní věc," říká Karim, devětadvacetiletý student a obyvatel Grigny, který se tu narodil marockým rodičům.
"Tady byl ještě do víkendu víceméně klid, ale pod tlakem atmosféry jinde to přišlo i sem," dodává.
Rozbuškou pro nepokoje se stala smrt dvou mladíků, dětí přistěhovalců, z Clichy na severozápadě Paříže, které 27. října za dosud nevyjasněných okolností zabil elektrický proud. Z rozšíření revolty do dalších částí je pak médii a samotnou mládeží viněn francouzský ministr vnitra Nicolas Sarkozy, který na první zprávy o nepokojích reagoval slovy, že se musí předměstí "vyluxovat od lůzy".
"Sarkozy to neměl říkat, přehnal to. Do jednoho pytle totiž hodil kriminálníky a městskou chudinu, lidi, kteří žijí, jak žijí, protože Francie jim nedává jinou šanci, a teď se rozhodli dát to najevo," říká Karim.
Sám jako hlavní problém vidí stigmatizaci lidí z okrajových čtvrtí: se snědým obličejem, exotickým jménem a diplomem ze špatné předměstské školy nemají veselou vyhlídku do budoucnosti.
Nyní pracuje jako recepční v hotelu a tvrdí, že mu kvůli jeho tmavému plnovousu "několik lepších míst uniklo a snad pokaždé, když se tu náhodou objevila policejní hlídka, mě kontrolovali".
Zodpovědnost podle něj leží ale i na samotných mladých. "Protože se říká, že je těžké sehnat práci, tak ji ani nehledají. Poflakují se venku, do školy nechodí, a hromadí se v nich frustrace kombinovaná s nudou," říká Karim a dodává: "Pod povrchem to napětí bublá už delší dobu a bylo jen otázkou času, kdy vyplave ven."
Dozvědět se názor na věc od představitelů místní radnice anebo policie překvapivě není možné. Sekretářka starosty odmítá jakékoli dotazy cizích novinářů větou "Nemáme připravené žádné komuniké" a přítomný policista s úsměvem ukazuje dveře šedivé přetopené budovy, jakmile se dozví, že v čekárně sedí také tisk.
"Mají strach cokoli říct, protože mají strach z reakce těch kluků," říká k tomu osmnáctiletá studentka Sarah, která přišla na policii nahlásit ztrátu občanky. Sama ale prý strach nemá. "Večer sama nikam nechodím, protože je mi to nepříjemné. Ale když je nás s holkama víc, tak nemám obavy," vysvětluje. Vypráví, že jejímu otci řádící výrostci - "neznám je, jsou to sotva čtrnáctileté děti"poškrábali auto. "Tak to otec nahlásil, auto přeparkoval, a bylo."
"Faktem ale je," dodává Sarah po chvíli, "že jsme teď všichni doma víc zvědaví, co bude druhý den ve zprávách. Že se dozvíme, jestli a co se u nás stalo." Světlovlasá žena venku s kočárkem, která se zdráhá i prozradit svoje křestní jméno, mluví o poznání jinak. Jakmile prý nakoupí, zamkne za sebou dveře a až do druhého dne nevyjde z domu.
"Mám strach, že to bude horší. Že začnou útočit i na nás. Říkají, že dokud Sarkozy neodstoupí, tak toho nenechají a budou přitvrzovat," říká mladá matka a trochu zasněně si povzdechne: "Před rokem jsem ještě bydlela v Paříži. Tam bylo člověku fajn. Kdežto teď...," mávne rukou a pak s omluvou rychle zamíří k přijíždějícímu autobusu.
