„Tady nemůžete fotit! Schovejte to a běžte odsud,“ vyrušuje mě chlapík v maskáčích v prohlídce domu na Volodimirské ulici 34. Stojím před někdejším hotelem Praha, který začátkem první světové války fungoval jako náborová kancelář českých dobrovolníků. Naproti je však sídlo tajné služby SBU, strážným je každý zvědavec podezřelý, a já si jednu z nejdůležitějších památek české státnosti v ukrajinské metropoli můžu prohlédnout jen zběžně.
Bývalý hotel svoji podobu za sto let skoro nezměnil. Má dobové, půlkulaté dveře, balkonky, starou a potlučenou fasádu. Jen je vybydlený a ve značně zanedbaném stavu a nevypadá to, že by ho někdo chtěl opravovat. Je na něm ale alespoň pamětní deska, připomínající jeho majitele Václava Vondráka, jednoho z organizátorů a mecenášů českého odboje proti Rakousku-Uhersku. Právě díky aktivitám krajanů žijících v Kyjevě vůbec mohlo vzniknout československé vojsko i politické orgány země, která měla na začátku války do samostatnosti ještě hodně daleko.
Romanovci na český trůn!
„Před válkou byla v Kyjevě velká komunita Čechů, Slováků a dalších občanů Rakouska-Uherska,“ říká kyjevský historik Valerij Lysenko, který stopy zdejších krajanů podrobně mapuje. Na rozdíl od stísněných poměrů doma se v Rusku prý dalo docela dobře uplatnit. Češi tu vybudovali několik továren, hlavně strojírenských. Vyráběli ale třeba i sportovní potřeby nebo zákusky, mnozí pracovali v železničním nebo tramvajovém depu. Krajani bydleli většinou ve čtvrti Šuljavka, kde měli své kulturní instituce i park nazvaný podle pražského vzoru Stromovka.
  |
S vypuknutím první světové války se česká menšina postavila na stranu ruského cara. Roli hrály i zištné pohnutky, protože jim jako cizincům hrozila internace a zabavení majetku (někteří byli stále občany Rakouska-Uherska). Hlavním motivem ale bylo skutečné vlastenectví a upřímné přesvědčení, že car Mikuláš II. umožní po porážce Rakouska-Uherska vznik samostatného českého státu.
„Byl tam plakát, jak bude vypadat české království a že Nikolaj Nikolajevič (velkokníže N. N. Romanov – pozn. red.) bude králem,“ vzpomínal před svou smrtí v roce 2003 v rozhovoru s reportérem Českého rozhlasu poslední žijící legionář Alois Vocásek, jak vypadala náborová kancelář v zajateckém táboře na předměstí Darnice.
Kromě Vondráka prosazoval v Kyjevě česko-slovenské zájmy zejména majitel továrny na zařízení pro záznam zvuku Jindřich Jindříšek, kterému se díky jeho kontaktům říkalo nekorunovaný král kyjevských Čechů.
Kyjevští krajané u cara s neobvyklou rychlostí prosadili vznik české družiny, podporovali ji finančně a starali se i o blaho jejích příslušníků a dalších krajanů, kterých zejména v zajateckém táboře v blízké Darnici rychle přibývalo. „Tady byla jídelna, kde se dobrovolníci levně stravovali, včetně Jaroslava Haška, který byl jako velký pijan pravidelně bez peněz,“ ukazuje historik Lysenko do míst naproti opeře, kde byla kavárna U České koruny.
Masarykova tajná mise
Skoro každé místo tu má něco společného s Čechy a Slováky. V opeře, v avantgardní budově pedagogického muzea a později na univerzitě se konaly sjezdy českých komunit na Rusi, kterých se účastnili i delegáti z řad válečných zajatců. Na Chresčatyku bylo české kino a v blízké cukrárně Semadeni poblíž dnešního Majdanu se Jaroslav Hašek dostal do konfliktu s ruským důstojníkem, po kterém skončil ve vězení. Zástupcům české komunity dalo hodně práce, aby ho odtud dostali. Na nedaleké požární stanici sloužil jako hasič pozdější prezident Ludvík Svoboda, tehdy rakousko-uherský válečný zajatec. „Takové množství zajatců bylo třeba živit, tak museli pracovat v továrnách nebo sloužit v různých složkách, Svoboda se dostal k hasičům,“ říká Lysenko.
Historik Valerij Lysenko.
Zastavujeme se před architektonicky zajímavým domem s věžičkou, jejíž vršek připomíná kopí – taky se jí tu říká dům s bodcem. Vystavěl ho pobaltský šlechtic německého původu baron Maxim Steingel, v pozdějších letech první světové války ho využívali Čechoslováci. Jindříšek spolu s dalšími dvěma Čechy tu vydával noviny Čechoslovan, byl tu i úřad pro záležitosti zajatých Slovanů. Nahoře pak zasedala rada českých menšin, později odbočka Československé národní rady v Kyjevě.
V červenci 1917 přijel do Kyjeva Tomáš Garrigue Masaryk a zůstal tu půl roku. Ubytoval se zpočátku na rohu Kresčatyku v hotelu, a když tam dopadl dělostřelecký granát, vypálený z obrněného vlaku bolševiků, přestěhovali ho do nemocnice o kilometr dál. „Masaryk tu pobýval inkognito, s britským pasem a pod cizím příjmením, krajané si ho dobře hlídali,“ říká Lysenko. Československý lídr vedl rozhovory is prvním prezidentem Ukrajinské národní republiky (vznikla v březnu 1917) Mychajlem Hruševským. „Masaryk říká: Potřebujeme silnou armádu. No a Hruševský oponuje: My jsme socialisti a armádu mít nemusíme. Výsledek? Česko existuje už dlouho, Ukrajina se teprve teď snaží postavit na nohy,“ dodává.
Nedoceněná památka předků
Na přelomu let 1917 a 1918 byly v Kyjevě desetitisíce Čechů a Slováků, především zajatců, kteří tu masově vstupovali do československého armádního sboru. V tom hrál klíčovou roli zajatecký tábor v Darnici. Tady se však nedochovalo vůbec nic. Dřevěné baráky zbourali, zdejší nádraží zničilo bombardování za druhé světové války.
„Někde tam byl hřbitov,“ ukazuje příznivec vojenské historie Andrij Švačko ke změti kolejišť zdejší příměstské stanice. Přes kosti rakousko-uherských, německých a tureckých zajatců jezdí vlaky. Zdejší země pohltila i desítky tisíc sovětských vojáků zajatých či zabitých za druhé světové války, dříve sovětské a nyní i místní ukrajinské úřady tuto skutečnost ignorují. „Byl by potřeba skutečný památník,“ povzdechne si Švačko u skromného kříže, který pohnutou minulost Darnice připomíná.
Češi a Slováci z Kyjeva zmizeli koncem zimy 1918. Tehdy už bylo rozhodnuto přesunout jejich padesátitisícovou armádu přes centrální Rusko do Francie. Navíc po uzavření brestlitevského míru 3. března 1918 začala Ukrajinu zabírat německá a rakousko-uherská vojska a to představovalo pro Čechy a Slováky spolupracující s odbojem smrtelné nebezpečí.
„Dobře věděli, že kdyby se jim dostali do rukou, čekala by je jako zrádce poprava,“ říká bývalý ředitel kyjevského vojensko-historického muzea Vladislav Taranec. Že byl strach oprávněný, potvrzuje případ z Jekatěrinoslavi (později Dněpropetrovsk, dnes Dněpr), kde Rakušané popravili kvůli pouhému podezření ze spolupráce s legionáři 17 Čechů z řad zde usazených krajanů i zajatců.
Česká stopa ale v Kyjevě nesmazatelně zůstala a podle historika Lysenka by zasluhovala daleko větší pozornost. „Bohužel jsou všechny stavby ve špatném stavu. Když tu byl v říjnu 2013 na návštěvě váš prezident Miloš Zeman, byla tu myšlenka, že by Česko tyto budovy vykoupilo, opravilo a zřídilo tu kulturní centrum,“ říká Lysenko. „Jenže pak přišly jiné události a z vize, prospěšné pro obě strany, sešlo,“ dodává.
