Bylo to šestadvacet mimořádně náročných hodin. Když se tak v pondělí půl hodiny po poledni místního času odlepil ve středoafrické metropoli Bangui od ranveje letoun aerolinek Alitalia s jedním vskutku výjimečným cestujícím na palubě, nespočet lidí si upřímně oddychl.
Přesněji, nejméně tři tisíce „modrých přileb“ a pět set místních policistů, kteří dohlíželi po tu dobu na jeho bezpečnost, a devět set francouzských vojáků v pohotovosti. A také množství členů švýcarské gardy, ať už v uniformě nebo v civilu. Oním pasažérem byl totiž papež František.
Po Keni a Ugandě si pro závěr své první návštěvy Afriky v pozici nejvyššího pontifika vybral občanskou válkou zmítanou Středoafrickou republiku. Rozhodl se tak k poměrně ojedinělému kroku, který Svatý stolec dlouho nepamatuje. V roce 1983 odcestoval Jan Pavel II. na pastorační návštěvu do konfliktem sužované Guatemaly. V roce 1994 chtěl také navštívit obléhané Sarajevo, ale cestu nakonec z bezpečnostních důvodů zrušil.
A zrušit návštěvu radili papeži bezpečnostní poradci i v případě Středoafrické republiky. Chránit pontifika, který zásadně jezdí jen v otevřeném papamobilu a vyhledává přímý kontakt s věřícími, je mimořádně obtížný úkol i mimo zemi, kde bezmála tři roky zuří občanská válka.
Poselství míru
František však na uskutečnění cesty trval s tím, že chce všem obyvatelům Středoafrické republiky předat poselství míru a usmíření a vyzvat k ukončení násilností. Ty se v čtyřapůlmilionové zemi rozhořely v březnu 2013 poté, co ve většinově křesťanské zemi provedlo převrat na severu zformované převážně muslimské povstalecké hnutí Séléka. Jeho lídr Michel Djotodiou se následně prohlásil prvním muslimským prezidentem země.
Konflikt má nicméně původ spíše v etnicitě než náboženství jako takovém. Náboženský rozměr se objevil teprve v jeho průběhu. Na pozadí navíc obě strany konfliktu profitují z ilegálního obchodu s nerostnými surovinami, v první řadě s diamanty.
Lídr hnutí Séléka Djotodiou nakonec loni v lednu pod tlakem regionálních lídrů z prezidentské funkce odstoupil. Krveprolití přesto eskalovalo, když zformované křesťanské milice Antibalaka začaly útočit na muslimy bez ohledu na jejich příslušnost k rebelům. Loni v červenci sice znepřátelené tábory podepsaly mírovou dohodu, v praxi však není uplatňována a země se ve víru násilí zmítá dodnes. Přítomnosti mezinárodních sil navzdory.
Hlava katolické církve se během své návštěvy metropole pokusila napětí uklidnit i osobním setkáním s pěticí místních imámů v jedné z tamních mešit. Papež při té příležitosti prohlásil, že „křesťané a muslimové jsou bratři“ a k ukončení násilí mezi oběma komunitami vyzval poté i na mši před několikasettisícovým davem. „Mír není dokument, který se podepíše a pak někam odloží. Mír se vytváří každý den. Mír je řemeslo, ruční práce,“ namítal.
Křesťanů v Africe přibývá
Právě subsaharská Afrika, kam vedly první stopy papeže na kontinentě, je regionem, kde počet křesťanů zažívá poslední půlstoletí dramatický nárůst. Na rozdíl od Evropy a Severní Ameriky. As ohledem na demografické charakteristiky subsaharské Afriky zřejmě jen tak neustane.
V roce 2050 bude v tomto regionu žít skoro 40 procent světové křesťanské populace, uvádí americký think tank Pew Reasearch Center. Ještě před pěti lety to přitom byla čtvrtina křesťanů a v roce 1910 jen dvě procenta.
Zdaleka však nejde jen o katolíky. Na africkém kontinentě působí celá řada protestantských církví, které zaznamenávají rostoucí počet věřících, a to leckdy na úkor právě Vatikánu. Příkladem je třeba Pobřeží Slonoviny nebo Angola.