Čech ve Středoafrické republice: Krveprolití tu vidíme na vlastní oči

Lidovky.cz: Křesťanské misie se v posledních měsících staly útočištěm uprchlíků. Uchýlili se i k vám?
Ano, tisíce. Už ode dne, kdy začaly ozbrojené střety v hlavním městě Bangui (5. prosince, pozn. red.), k nám začali přicházet uprchlíci z té oblasti, tehdy byl v Bozoum ještě relativní klid. Když se pak nepokoje rozhořely i v Bozoum, uchýlilo se k nám do misie velké množství lidí. Mnozí z nich nejprve utíkali do lesů, z nichž se pak stahovali k nám. Začínali jsme zhruba na 2000 lidech a v průběhu pouhých několika dnů se jejich počet ztrojnásobil. Máme tu k dispozici obrovské zázemí, školu, sirotčinec a další budovy, několik pump s pitnou vodou, léky i potraviny, to všechno jim poskytujeme. Na druhou stranu je třeba říct, že oni jsou poměrně soběstační a navíc toho příliš nepotřebují. Pro nás Evropany je to nepředstavitelné, ale Středoafričané žijí v zemi s bohatou historií státních převratů a krvavých konfliktů a na hrozící nebezpečí jsou relativně zvyklí. Pokud nastane kritická situace, vezmou pár věcí a přesunou se.

Vojtěch Bílý a Ludmila Böhmová Vojtěch Bílý působí ve středoafrickém městě Bozoum v rámci misie bosých karmelitánů. Na misijní škole, jež ve městě vybudovala česká nezisková organizace SIRIRI, učí biologii, tělocvik, náboženství a francouzštinu. Ludmila Böhmová stála u zrodu organizace SIRIRI. Do Středoafrické republiky (SAR) často jezdí, naposledy letos v červnu. Je v nepřetržitém kontaktu s Čechy, kteří v zemi pomáhají, i s otcem Aureliem, který stojí v čele misie v Bozoum. Jeho blog popisující aktuální dění v Bozoum můžete sledovat ZDE.  Vojtěch Bílý a zakladatelka organizace SIRIRI Ludmila Böhmová

Lidovky.cz: Říkáte, že násilí není pro Středoafričany nic nového. Přesto, aspoň podle dostupných zpráv, je rozsah současného krvavého konfliktu poměrně bezprecedentní, a to i na středoafrické poměry...
Pozor, v žádném případě nechci zlehčovat to, co se tu teď děje! Situace je kritická a nesmírně vážná. Den po událostech v Bangui došlo i v Bozoum ke střetům mezi lidovými milicemi antibalaka s místními rebely ze Séléka, v nichž zahynuly desítky lidí, zejména civilistů. Otec Aurelio, který stojí v čele naší misie, spolu s pracovníky Červeného kříže sbírali mrtvá těla z ulic, napočítali 38 obětí, z toho 36 civilistů, zbylí dva mrtví byli příslušníky lidových milic antibalaka. 

Ozbrojenci u města Bozoum

Lidovky.cz: Dostal jste se vy osobně do nějakého konfliktu s ozbrojenci?
Vídám je prakticky neustále, ať už v ulicích města, nebo při vyjednáváních, která iniciuje otec Aurelio. Žádnou přímou konfrontaci jsem s nimi naštěstí nezažil. Ale na vlastní oči jsem viděl násilí, které se v ulicích Bozoum v uplynulých dnech odehrávalo - misie se totiž nachází na kopci nad městem, a my tak mohli sledovat všechno, co se dělo. Bylo to velmi dramatické - střelba, výbuchy, plameny... Séléka v panické hrůze z příchodu antibalaka, kteří se po střetech v Bangui začali po celé zemi mobilizovat, střílela na všechno, co se pohnulo, tedy především na prchající civilisty. Ve městě bylo velmi nebezpečno. Nikdo z těch, s nimiž jsem v každodenním styku, naštěstí zraněn nebyl. Ale napětí tu panovalo obrovské, narůstalo dlouho, už před těmi prosincovými střety.

Lidovky.cz: Proč?
Především kvůli dění v okolních vesnicích. Běžně se stávalo, že když místní jednotky Séléky vyjely z Bozoum, byly v nějaké vesnici napadeny domobranou, za což se následně pomstily vypálením celé vesnice. To pak ústilo v další násilí. Po událostech v Bangui tu hrozilo velké krveprolití: město totiž obklíčilo několik tisíc příslušníků antibalaka, kteří vytvářeli velký tlak nejen na místní Séléku, ale i muslimské civilisty, jejichž počet prudce vzrostl tím, že se sem uchýlily asi dva tisíce kočovných pastevců z kmene Mbororo, kteří jsou také muslimského vyznání. Antibalaka požadovala, aby Séléka složila zbraně, ale vyjednávání nebyla příliš úspěšná, protože mezi rebely ze Séléky panuje naprostá anarchie, nemají absolutně žádné velení. Pokud by antibalaka zaútočila v plné síle, znamenalo by to nejspíš masakr muslimské populace. Ve městě vládl strach a napětí, místní se vyzbrojovali, chodili tu s mačetami, s puškami, Séléka hrozila, že zaútočí na uprchlíky u nás v areálu misie... připomínalo to tu sud prachu, tím spíš, že v neděli dala antibalaka Séléce třídenní ultimátum, které mělo už už vypršet. Naštěstí chvilku před tím dorazili francouzští vojáci.

Francouzští vojáci střeží migrující uprchlíky

Francouzský voják na stráži v jedné ze čtvrtí hlavního města Bangui

Lidovky.cz: Jak reagovali místní na jejich příjezd?
Obrovským aplausem. Francouzští vojáci jsou tu velmi vítaní, jejich příjezd situaci uklidnil. Navíc je třeba říct, že Séléka byla už předtím pod značným tlakem místních muslimů, kteří po ní požadovali, aby složila zbraně, a dávali jí jasně najevo, že už ji ve městě nechtějí. Úkolem francouzských vojáků je příslušníky Séléky odzbrojit a nastolit pořádek. Přijelo jich odhadem něco přes třicet, v pěti obrněných vozech.

Lidovky.cz: Třicet lidí má zvládnout tisíce? Je to vůbec možné?
Vzhledem k jejich profesionalitě je jejich počet zcela dostačující. Navíc musím upozornit, že situace u nás je jiná než v hlavním městě. V Bangui po boku antibalaka útočily podle všeho i jednotky bývalé armády, která byla po převratu a svržení prezidenta Bozizého rozpuštěna, a ty mají k dispozici těžké zbraně. Antibalaka sama nic takového nemá, to je v podstatě klasická domobrana, obyčejní lidé, kteří už nemohli vydržet násilí, jehož se na nich Séléka dopouštěla, a tak se chopili zbraní, jež měli k dispozici: mačety, podomácku vyrobené pušky... Jejich cílem bylo odstranit Séléku. Jakmile Francouzi dostanou Séléku pod kontrolu, jsem přesvědčený, že tito lidé už nebudou mít důvod dál bojovat.

Desetiletý Peter. Čtvrtina populace SAR potřebuje potravinovou pomoc, uvádí OSN

Lidovky.cz: Takže francouzská intervence je vlastně takový zázrak...
Zázrak je hlavně, že k ní vůbec došlo. Na rovinu - francouzské angažmá přišlo trochu pozdě. (Humanitární organizace upozorňovaly na eskalaci násilí v SAR už v létě, od července marně apelovaly na mezinárodní společenství, aby neprodleně zasáhlo, pozn. red.). Podle mého názoru měli zakročit už na jaře, hned po převratu. Za tu dobu, která od něj uplynula, se tu odehrály hrozné věci. Zasáhlo se tedy příliš pozdě, a o to déle bude trvat stabilizace. Francouzi mají prostředky, aby situaci zklidnili – to, aby nastolili mír a místní úplně odzbrojili, nebude, myslím, problém, mohli by to zvládnout tak za měsíc na venkově, v Bangui to pravděpodobně zabere trochu víc času. 

Problém je, co dál. Není tu nikdo, kdo by mohl nahradit stávající hlavu-nehlavu státu, tedy bývalého vůdce Séléky a samozvaného prezidenta Michéla Djotodia, a i kdyby tu někdo takový byl, je otázkou, jak zemi povede dál. Momentálně tu totiž není nic. Nejsou tu prostředky, není se o co opřít. Dá se říct, že přes ty hrůzy, ke kterým tu docházelo, se lidé víc bojí toho, co přijde poté, až Francouzi odjedou. V SAR se periodicky opakují státní převraty, během nichž jeden zloděj vystřídá druhého, navíc obvykle dosti krvavou cestou. Vůbec si nejsem jistý, jestli několikaměsíční francouzská intervence zvládne tohle zvrátit.

Středoafrická republika leží v samém centru afrického kontinentu