Odstraňování "architektonických zločinů", jak mnozí experti nazývají výtvory bývalého starosty Moskvy Jurije Lužkova, může přijít na miliardy. Už několik dnů po jeho odvolání se bouřlivě diskutuje o tom, které památníky Lužkovovy epochy zlikvidovat, které přestěhovat a které strpět.
Největším problémem se jeví jedna z nejvyšších soch světa, 98 metrů vysoký památník carovi Petru I. Podle většiny Moskvanů i odborníků metropoli hyzdí. Petrohrad, kterému ho nyní Moskva nabízí, včera rezolutně odmítl. Sousoší muže a lodi bylo totiž původně sochařem a Lužkovovým osobním přítelem Zurabem Ceretelim zhotoveno jako dar Americe, Španělsku či komukoliv, kdo by stál o Kryštofa Kolumba trčícího na kupě lodiček. Nikdo se ale nenašel, a tak Cereteli vyměnil železnému muži hlavu a prohlásil ho carem Petrem I. Lužkov ho umístil na řece Moskvě tak, že tvoří dnes obludnou dominantu města, připomínající nepovedenou čínskou hračku.
Dopravní síť před kolapsem
Zadarmo nebude ani změna, o které včera rozhodl úřadující starosta a bývalý Lužkovův kolega Vladimir Resin. Zastavil architekty kritizovanou a Lužkovovu oblíbenou stavbu - depozitář Muzea Kremlu. Přeorganizován musí být podle odborníků také dopravní systém, který je těsně před kolapsem. Zastánci Lužkova tvrdí, že na vině není Lužkov, ale vysoká životní úroveň Moskvanů, kteří si každým rokem pořizují o 200 tisíc automobilů víc.
Čtěte také: |
Exstarosta ovšem dával přednost monumentální estetice nových komunikací než jejich účelnosti. Na druhou stranu mu nelze upřít i řadu zásluh, například ekologové připomínají jeho snahu o výsadbu zeleně a zlepšení bytového fondu.
Pro zvětšení klikněte na obrázek
Lužkov příliš nemiloval opravy, restaurování a historickou patinu. Naopak zbožňoval nadúrovňové křižovatky i obrovská podzemní i výšková obchodní centra s gigantickými parkovišti. Během své éry nechal strhnout přes 700 historických budov, z nichž některé představovaly podle odborníků nedozírnou historickou cenu. Naopak dal vystavět obří Chrám Krista Spasitele, který jako církevní monument má demonstrovat pobožnost radnice a stal se duchovním centrem ruského establishmentu, jehož část patřila před rokem 1991 k aktivním členům Komunistické strany SSSR.
Po stopách komunistů
Lužkov měl zkrátka rád různá "nej". "Veliké gotické kostely by se nikdy nezrodily, kdyby výška novátorských budov musela vždy dosahovat maximálně výšky kolemstojících historických domků," argumentoval starosta, když ho kritizovali, že z Moskvy udělal "estrádní umělkyni".
Starosta se choval jako komunističtí pseudoarchitekti ve 30. letech, kteří volali: "Vše staré musí ustoupit novému, sloužícímu pracujícímu lidu." Například Stalin v roce 1934 přikázal strhnout krásnou Sucharevskou věž se slovy: "Sovětský člověk dokáže vytvořit důstojnější příklady architektonického mistrovství."
Po roce 1917 Moskva ztratila velkou část svého architektonického bohatství. Do roku 1941 se bolševikům podařilo zlikvidovat 55 procent cenných historických budov, které stály na svém místě po staletí, až do Velké říjnové socialistické revoluce. V období od roku 1941 až do rozpadu SSSR se nijak zvlášť ruská metropole z architektonického hlediska neobohatila. Pak nastoupil Lužkov a začal dokonávat dílo započaté Leninem a Stalinem.
