Ještě než se stal v roce 2005 hlavou katolické církve, strávil jako kardinál necelé čtvrtstoletí u římské kurie, kde vedl vlivnou Kongregaci pro nauku víry. Přitom se s nikým nedostával do sporů tak často jako s katolickou obcí v domovském Německu.
Ať už šlo o postoj k umělým potratům, otázku většího zapojení laiků do církevního života, případně o budoucnost celibátu: Pokaždé, když vyjádřili němečtí katolíci u některého z těchto témat přání, aby církev přehodnotila dosavadní postoje, zaznělo z Říma jasné: „Ne.“
Pod těmito stanovisky v zásadních věroučných otázkách byl sice vždy formálně podepsán tehdejší papež Jan Pavel II. Řada německých teologů kritických vůči vedení církve ovšem za nimi viděla Ratzingerův rukopis, přičemž někteří šli dokonce tak daleko, že hovořili o údajném Ratzingerově osobním tažení proti církvi v Německu.
Na postoji vůči němu se nic nezměnilo ani poté, co byl v dubnu 2005 ostatními kardinály zvolen novým papežem a přijal jméno Benedikt XVI. Německý bulvární deník Bild sice tehdy vyšel s oslavným palcovým titulkem „Jsme papež“ („Wir sind Papst“), neboť to bylo poprvé po 500 letech, co usedl na svatopetrský stolec v Římě někdo původem z Německa.
A určitá euforie doprovázela ještě první oficiální Benediktovy návštěvy ve vlasti, ať už šlo o jeho cestu do rodného Bavorska, či účast na Světových dnech mládeže v Kolíně nad Rýnem v roce 2005.
Následující roky ale pouze potvrdily rostoucí odcizení hlavy katolické církve a jeho německých krajanů.
Premiant i člen Hitlerjugend
Joseph Aloisius Ratzinger se narodil 16. dubna 1927 v rodině četníka v bavorském městečku Marktl. Byl premiantem a až na tělesnou výchovu, měl vždy samé jedničky.
Během války byl členem nacistické mládežnické organizace Hitlerjugend, což nebylo ve své době nic mimořádného. Avšak zejména britský bulvární tisk tuhle okolnost po jeho zvolení do čela církve systematicky připomínal a snažil se ji skandalizovat.
Absolvoval gymnázium v Traunsteinu, následně studoval teologii ve Freisingu a v Mnichově. Spolu se svým bratrem Georgem, dlouholetým vedoucím chlapeckého pěveckého sboru při dómu v Regensburgu (Řezně), byl vysvěcen na kněze. Již ve věku třiceti let byl habilitován, následně se stal profesorem dogmatiky. Působil na univerzitách v Bonnu, Münsteru, Tübingenu nebo v Regensburgu.
V šedesátých letech měl Joseph Ratzinger pověst nadějného a progresivního teologa, který chtěl v duchu druhého vatikánského koncilu reformovat církev a přiblížit ji světu. Tehdy spolupracoval mimo jiné se švýcarským modernistickým teologem Hansem Küngem.
Následně se ale jejich cesty rozešly. Z Künga se stal kritik církve a jejího vedení, kvůli čemuž přišel v roce 1980 o právo vyučovat na katolických teologických fakultách. Později se stále zřetelněji vymezoval i vůči Ratzingerovi osobně, jenž naopak v katolické hierarchii stoupal.
V roce 1977 ho jmenoval papež Pavel VI. arcibiskupem v Mnichově, krátce nato ho povýšil na kardinála. O čtyři roky později mu svěřil nový papež Jan Pavel II. vedení Kongregace pro nauku víry, která je dodnes nejvyšší instancí v římské kurii, pokud jde o interpretaci víry a základních dogmat. Kdysi se tento úřad jmenoval „Nejsvatější inkvizice“ a Ratzinger se tak stal strážcem čistoty církevního učení.
Zdraví Benedikta XVI. se náhle zhoršilo. Papež František vyzval k modlitbám |
Pro své brilantní řečnické schopnosti a inteligenci byl oceňovaný a obávaný. Mnozí ho popisovali jako člověka chladného a viděli v něm přísného vykonavatele rozhodnutí jeho konzervativního šéfa, papeže Jana Pavla II.
Jako představený Kongregace pro nauku víry umlčel mimo jiné vzpurné hlasatele „teologie osvobození“ v Latinské Americe, kteří se ztotožňovali s třídním bojem v duchu marxistických zásad. Ve svých textech bojoval proti relativizování víry.
Zákony umožňující umělé potraty označil jako projev „kultury smrti“ a nabádal katolíky, aby proti ní aktivně vystupovali. K jeho hlavním dílům patřil nový katechismus katolické církve, který je výkladem základních principů katolické víry.
Od roku 2002 byl Ratzinger děkanem kardinálského kolegia, které je papežovým poradním sborem a v případě potřeby volí jeho nástupce. S přibývajícími roky se ovšem snažil německý kardinál Jana Pavla II. přesvědčit, aby ho uvolnil z funkce kvůli narůstajícím zdravotním problémům a přijal jeho rezignaci.
„Tento způsob života je velmi tvrdý, netrpělivě čekám na dobu, kdy budu moct psát knihy,“ prohlásil jednou. Jeho přání nebylo vyslyšeno, právě naopak, čekala ho ještě daleko důležitější úloha, samotné vedení církve.
První papež, který po 719 letech odstoupil z úřadu
Po smrti Jana Pavla II. byl Joseph Ratzinger považován za největšího favorita v nástupnictví. Znalci Vatikánu následně uváděli, že bodem zlomu, který rozhodl o zvolení, bylo jeho kázání během zádušní mše za svého populárního předchůdce. Ratzinger jí předsedal a projevil tam nečekané emoce, když hovořil, jak moc mu byl polský papež po lidské stránce blízký.
Následovalo jedno z nejkratších konkláve v novějších církevních dějinách, jež trvalo pouhé dva dny. Dne 19. dubna 2005 vyšel z komína nad Sixtinskou kaplí bílý kouř signalizující, že se podařilo zvolit nového papeže, v pořadí 265. v dějinách církve.
V souvislosti s papežskou volbou se traduje, že kdo je před jejím začátkem považován za horkého favorita, vyjde z ní pouze jako kardinál. V Ratzingerově případě to ovšem neplatilo.
Jako 78letý se tak stal nejvyšším představitelem více než miliardy katolíků na celém světě. Vzhledem k vysokému věku se očekávalo, že bude mužem přechodu, jenž překlene období mezi dlouhým pontifikátem Jana Pavla II. a případným dalším, možná i mladším, papežem.
Mnozí katolíci si museli na nového papeže teprve zvyknout. Zdrženlivý a distancovaný Ratzinger se sice na svého polského předchůdce často odvolával, měl ovšem úplně jiné charisma než on.
Jan Pavel II. byl také teologicky konzervativní, avšak přesto si dokázal získat lidi svou spontánností a srdečností, dokázal čerpat ze svého hereckého nadání, měl smysl pro symboly a gesta. Přál také rozvoji nejrůznějších nových charismatických hnutí a jiných společenství v rámci církve.
Benedikt XVI., jemuž připadla úloha vnést do odkazu svého předchůdce řád, zůstal každým coulem racionální. Své hlavní poslání viděl ve smíření víry a rozumu. Víra byla v jeho očích něčím bytostně rozumovým, v jejím oslabování viděl hlavní příčinu krize katolické církve.
„Pokud nenajdeme cestu, jak víru znovu a pravdivě obnovit, zůstanou všechny strukturní reformy bez účinku,“ prohlásil v roce 2011 při návštěvě v německém Freiburgu a odmítl tak všechna volání po větších reformách v církvi. Benedikt se také vymezoval vůči jakýmkoli pokusům o relativizování absolutní pravdy neboli víry v Boha.
Za úkol si stanovil vyřešit otevřené otázky, které Jan Pavel II. nestihl nebo nemohl vyřešit. Mezi nejpalčivější patřil postoj vedení církve k tradicionalistickému Bratrství svatého Pia. Jeho zakladatele, francouzského biskupa Marcela Lefebra, kdysi Jan Pavel II. exkomunikoval čili vyloučil z řad církve pro neposlušnost.
‚Neřekl jsem pravdu.‘ Papež Benedikt přiznal účast na setkání o zneužívání, chyba prý vznikla při editaci |
Benedikt tomuto společenství znovu připravil půdu pro návrat do církve. Jeho několikaleté úsilí ovšem bylo málem zhaceno, když objevily informace, že jeden z biskupů bratrstva pronesl antisemitsky laděné výroky.
V září 2009 navštívil Benedikt XVI. za značné mediálním pozornosti na tři dny Českou republiku, kdy se zúčastnil mimo jiné oslav výročí svatého Václava ve Staré Boleslavi. Hlavně při jeho pozdějších zahraničních návštěvách bylo ovšem patrné, jak moc ho vysilují a on sám fyzicky slábne.
Přesto Benedikt XVI. znalce vatikánského prostředí šokoval, když 11. února 2013 během konzistoře čili na shromáždění kardinálů oznámil, že ke konci měsíce, ve 20 hodin středoevropského času svůj úřad opustí. Stal se tak prvním papežem po více než 700 letech, jenž se svého úřadu vzdal dobrovolně.
Rozhodnutí odůvodnil ubývajícími silami v důsledku vysokého věku. Dodnes se spekuluje, zda ho k tomu nevedly jiné důvody. Řeč byla o odhalení možných finančních machinací ve Vatikánu, intriky v rámci kurie, případně o vlivu údajné homosexuální lobby.
Poslední roky života prožil ve Vatikánských zahradách, v klášteře Mater Ecclesiae, v roce 2020 se stal nejdéle žijícím pontifikem, když předběhl papeže Lva XIII., a zároveň papežem, který prožil delší část života jako bývalá než jako úřadující hlava církve.
Byl dál činný jako autor, avšak jinak se držel v ústraní. Pokud vůbec komunikoval s okolním světem, tak prostřednictvím svého dlouholetého osobního tajemníka Mons. Georga Gänsweina. Ten pak zpravidla také dementoval zprávy o údajné Benediktově nespokojenosti se způsobem, jakým vede církev jeho nástupce, současný papež František, což šířili kritici nynější hlavy katolické církve.
V posledních měsících ho tak dohnala dávná minulost, když čelil kritice, že jako mnichovský arcibiskup věděl o případech sexuálního zneužívání, avšak nic proti tomu nepodnikl.
Benedikt XVI. vydal tři encykliky a řadu apoštolských psaní, mimo jiné o uspořádání vatikánských financí, což byla reakce na skandály týkají se praní špinavých peněz vatikánskou bankou. Kromě toho je autorem oceňovaného třídílného životopisu Ježíše Krista.
Se svou německou vlastí se Benedikt XVI. rozloučil naposledy v létě 2020. Tehdy již sám poznamenaný ubývajícími fyzickými silami navštívil v Regensburgu svého umírajícího bratra Georga. U jeho lůžka strávil několik dní. Podle arcibiskupa Gänsweina, spolu bratři sloužili mši a dlouze spolu hovořili.
Když se Joseph Ratzinger vracel do Říma, zachytili ho fotografové na mnichovském letišti unaveného, avšak s jemným úsměvem na tváři, jaký se objeví u někoho, kdo má pocit z dobře odvedené práce. O osm dní později Georg Ratzinger umřel. Jeho mladší bratr ho přežil o dva roky.
