Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

‚Nizozemští vojáci jednali nezákonně.‘ Soud potvrdil vinu státu na masakru muslimských mužů ve Srebrenici

Svět

  10:39aktualizováno  13:50
Haag - Nizozemský nejvyšší soud v pátek podpořil rozsudek soudů nižší instance, podle něhož nizozemský stát nese část viny za smrt 350 muslimských (nyní bosňáckých) mužů zavražděných silami bosenských Srbů při srebrenickém masakru v roce 1995. Dospěl tak k jinému názoru než jeho generální advokát, který v lednu verdikt označil za iracionální a "nepodpořitelný". Soud ale míru viny státu snížil. Vláda rozhodnutí akceptuje, pozůstalí jsou zklamaní.

Do vesnice Potočari nedaleko Srebrenice se před postupujícími bosenskosrbskými silami uchýlily tisíce Bosňáků. Oblast pod nizozemským velením totiž mnozí považovali za bezpečnou zónu. Nizozemští vojáci ale jejich deportaci nezabránili. foto: Reuters

Nizozemsko zodpovídá za genocidu ve Srebrenici, rozhodl soud

Odvolací soud v Haagu před dvěma lety potvrdil rozsudek soudu první instance z roku 2014, který konstatoval částečnou vinu Nizozemska. Podle tohoto verdiktu je stát zodpovědný za více než 300 muslimských mužů, jejichž deportaci z takzvané bezpečné zóny OSN do rukou bosenskosrbských jednotek umožnili nizozemští vojáci.

Nejvyšší soud v pátek dospěl k závěru, že nizozemské mírové síly mohly muslimským mužům povolit, aby zůstali v bezpečí základny, a že jejich vydáním do rukou bosenskosrbských jednotek je vystavily možnému týrání či zabití.

„Nizozemští vojáci vydáním 350 mužů jednali nezákonně,“ konstatoval podle agentury Reuters nejvyšší soud. „Vzali těmto mužům šanci zůstat mimo dosah bosenských Srbů,“ zdůraznil.

Odkrývání masového hrobu v Srebrenici.
Pozůstalá mezi pomníky obětem masakru z roku v Serbenici z roku 1995.

Nicméně nejvyšší soud výrazně snížil míru viny, kterou stát za smrt obětí nese. Odvolací soud ji v roce 2017 stanovil na třicetiprocentní, což znamenalo vyplatit rodinám 30 procent z celkového odškodného. Po pátečním verdiktu se tato míra snížila na deset procent, protože podle nejvyššího soudu pravděpodobnost, že dotyční muži v případě setrvání na základně stejně nepřežijí byla 90 procent. Znamená to, že se tím podstatně sníží odškodnění rodinám zabitých.

‚Z mého syna zbyly jen dvě kosti.‘ Oběti Srebrenice štvali lesem jako zvířata

Vrcholná instance nizozemské justice ale podle Reuters v pátečním rozhodnutí nepřijala druhé obvinění vznesené vůči státu. Odmítla, že pomoc, kterou nizozemští vojáci poskytli při evakuaci lidí shromážděných kolem základny, byla protiprávní.

K základně nizozemských mírových sil ve vesnici Potočari nedaleko Srebrenice se v létě 1995 stáhlo na 5000 lidí ze strachu před postupujícími jednotkami bosenských Srbů. Protože základna byla brzy přelidněná, uprchlíci zůstávali v jejím bezprostředním okolí. Poté co srebrenickou oblast jednotky pod velením generála Ratka Mladiče ovládly, byla dojednána hromadná evakuace ze základny a okolí.

Sdružení iniciovalo žalobu vůči nizozemského státu

Předsedkyně Družstva pro ohrožené národy Bosny a Hercegoviny Fadila Memiševičová potvrzení jen částečné viny nizozemského státu očekávala. Nizozemsko totiž podle ní nebylo ochotno odpovědnost přiznat. „Ale samozřejmě odpovědné je, a to jak,“ prohlásila podle agentury FENA.

Předsedkyně sdružení Matky enklávy Srebrenica a Žepa Munira Subašičová podle webu listu Oslobodjenje uvedla, že pro oběti procenta odpovědnosti nic neznamenají, hlavní je, že je nizozemský stát odpovědný. Toto sdružení žalobu vůči nizozemskému státu iniciovalo.

Subašičová se mimo jiné pozastavila nad tím, že úřady nedovolily svědecké výpovědi nizozemských vojáků, protože „oni nám, obětem, řekli, že mohli udělat mnohem víc, kdyby jim to dovolila jejich vláda, jejich ministerstvo obrany“. V této souvislosti nizozemské ministerstvo obrany obvinila, že „zničilo všechny důkazy, které v Potočari mělo“.

K základně nizozemských mírových sil ve vesnici Potočari nedaleko Srebrenice se v létě 1995 stáhlo na 5000 lidí ze strachu před postupujícími jednotkami bosenských Srbů. Protože základna byla brzy přelidněná, uprchlíci zůstávali v jejím bezprostředním okolí. Poté co srebrenickou oblast jednotky pod velením generála Ratka Mladiče ovládly, byla dojednána hromadná evakuace ze základny a okolí.

OSN tento masakr označila za genocidu

Zatímco Mladić sliboval všem převoz do bezpečí, byli muži odděleni od žen a dětí a posléze postupně zabiti. Odhaduje se, že toto vraždění - známé jako srebrenický masakr - nepřežilo až 8000 lidí, převážně Muslimů. Mezinárodní soudní dvůr OSN tuto událost označila za genocidu.

Za účast na masakru potrestaly soudy v Bosně, Srbsku i v Haagu desítky lidí mnohaletými tresty. Jsou mezi nimi také obecně považovaní hlavní viníci, Mladić a tehdejší politický vůdce bosenských Srbů Radovan Karadžić. Letos v březnu Mechanismus OSN pro mezinárodní trestní tribunály (IRMCT) při odvolacím řízení poslal Karadžiče na doživotí. Stejný verdikt si už v listopadu 2017 v první instanci vyslechl Mladić od Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) a nyní čeká na konenčné rozhodnutí IRMCT.

Srebrenický masakr není ani po skoro čtvrtstoletí historií

Vojáci pod velením generála Ratka Mladiče vstoupili do Srebrenice 11. července 1995. Sám Mladić, který se před spravedlností skrýval až do roku 2011, se ve městě po jeho dobytí ukázal v doprovodu kamery. V polní uniformě se zdravil se svými vojáky, nařizoval strhnout muslimské nápisy a do objektivu dodal, že je "v srbské Srebrenici, kterou dává srbskému národu jako dar". Uprchlíkům jen o pár hodin později rozdával chléb a říkal: "Ničeho se nebojte, buďte v klidu. Brzy přijede dost autobusů a odveze vás - nejdřív ženy a děti - do bezpečí."

Autobusy sice za několik dnů přijely, odvezly ale jen ženy, děti a starce; na muže se nikdy nemělo dostat. Před srbským útokem žilo ve Srebrenici a okolí asi 45 000 lidí, půlka z nich byli uprchlíci z okolních obcí, kteří se sem uchýlili v letech 1992 a 1993. Osud lidí ze srebrenické enklávy, odkud jim sarajevská vláda od března 1993 nedovolovala odejít, se postupem času stal důležitou kartou v rukou Aliji Izetbegoviče a také prostředkem nátlaku na mezinárodní společenství.

Enkláva na východní hranici Bosny, ze všech stran obklíčená územím pod srbskou kontrolou, byla skoro úplně závislá na libovůli Srbů, kteří ovládali okolní území a do Srebrenice propouštěli jen málo konvojů se zásobami. Příliš jistoty neposkytovalo ani několik stovek slabě vyzbrojených nizozemských vojáků sil OSN. I oni navíc měli potíže se zásobováním a jejich situaci neulehčoval ani mandát, který neumožňoval účinně zasáhnout do případného konfliktu.

Útok na enklávu o rozloze 150 kilometrů čtverečních začal 6. července 1995 raketovým ostřelováním, přičemž Srbové v obavě před leteckými útoky NATO postupovali pomalu. Nálety ale nepřišly a do srbských rukou navíc padlo 30 Nizozemců, kteří sloužili na předsunutých hlídkových postech. Krátce před pádem města letouny aliance nakonec zaútočily, další bombardování, které by mohlo změnit situaci, bylo ale odvoláno poté, co Srbové pohrozili zabitím zajatých vojáků.

Srbské jednotky vstoupily do samotném města od jihu kolem čtvrté hodiny odpoledne 11. července 1995. Většina obyvatel Srebrenice, hlavně ženy a děti, se v té době soustředila u základny vojáků OSN ve vsi Potočari severně od města. Podle odhadů se zde tísnilo až 30 000 lidí, mezi nimiž byla jen asi tisícovka mužů. Právě z nich se o několik desítek hodin později staly první oběti vraždění. Podle svědků Srbové mnohé z nich na místě zastřelili, další odvezli.

Muži, vojáci i civilisté, doprovázení asi desítkou žen z významných srebrenických rodin, se pak kolem půlnoci na 12. července vydali na cestu přes hory do Tuzly. Ze zhruba 13 000 lidí se jich ale do cíle více než padesátikilometrového pochodu dostala jen třetina. Během cesty se kolona několikrát střetla se srbskými jednotkami. Část lidí zahynula, mnoho vyčerpaných uprchlíků ale Srbové zajali. A brzy zavraždili, a to - jak se později prokázalo - podle předem připraveného plánu.

Celkový počet obětí srebrenického masakru, který Mezinárodní soudní dvůr OSN označil za genocidu, se dodnes jen odhaduje, nejčastěji se hovoří o 8000 mrtvých. Pátrání po osudech zabitých a jejich identifikaci znesnadnilo i urychlené přemístění těl z původních masových hrobů na nová místa. Dodnes se podařilo, zejména díky genetice, identifikovat téměř 7000 obětí vraždění. Na výročí masakru se každoročně u Srebrenice konají nové pohřby, bylo tomu tak i letos.

Události ze Srebrenice, kam se po válce vrátila jen část muslimských obyvatel, jsou živé dodnes. Srbské vedení ale dlouho odmítalo odpovědnost za masakr. Vláda bosenské Republiky srbské masakr poprvé potvrdila v červnu 2004, kabinet tehdejšího Srbska a Černé Hory podobný krok učinil až o rok později. V březnu 2010 pak prozápadní srbská vláda svedla v parlamentu velký a nakonec úspěšný boj za schválení rezoluce, jež masakr odsoudila.

Za účast na masakru odsoudily soudy v Bosně, Srbsku i v Haagu desítky lidí k mnohaletým trestům. Až na 20 let skončili ve vězení například členové srbské polovojenské jednotky Škorpioni, kteří byli postaveni před spravedlnost poté, co se záznam jejich činu dostal v roce 2005 na obrazovky. Muži považovaní za hlavní strůjce genocidy - Ratko Mladič a někdejší bosenskosrbský prezident Radovan Karadžić (zatčen v roce 2008 v Bělehradě) - se dostali před Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY).

Letos v březnu Mechanismus OSN pro mezinárodní trestní tribunály (nástupce ICTY) vyměřil Karadžićovi i v souvislosti se Srebrenicí doživotí. Doživotní trest si již dříve kvůli masakru vyslechli tři bosenskosrbští důstojníci - Zdravko Tolimir, Vujadin Popović a Ljubiša Beara. Na definitivní verdikt čeká Mladić, v první instanci odsouzený též na doživotí. Někteří lidé, kteří jej blíže poznali, přitom tvrdí, že masakr nepřímo způsobila i sebevražda jeho dcery. Studentka medicíny Ana si vzala život v březnu 1994 otcovou pistolí, když se prý dozvěděla o jeho roli v etnických čistkách. A Mladić se po její smrti zatvrdil.

Autor: